Historie česko-německých vztahů v českých zemích do roku 1918

Nejen Chomutov/Komotau, ale téměř všechna česká města byla založena německými kolonisty

Koncem 12. století a ve století 13. začali čeští panovníci ve velkém zvát obyvatelstvo ze západní Evropy do země, což souviselo s tamějším přelidněním. Vzhledem k zeměpisné blízkosti byli kolonisté především Germáni. Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí nebylo, existovala jen oddanost panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni.

Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začali používat jako tažná zvířata koně, zavedly se čtyřkolý vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy a brány, kolečko (trakař), kosa nahradila srp. Vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla, s rostoucí potravinovou základnou se začal počet obyvatelstva zvyšovat. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středních polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů kláštery proslavené mýcením lesů, přiváděly s sebou osadníky z německých zemí. Germáni přicházeli i ze vzdálených oblastí, jako jsou Flandry a Porýní. Najímáni byli tzv. lokátory, jakýmisi kolonisačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když území osídlili, dostali za odměnu většinou dědičný úřad rychtáře, výčepní právo, velký pozemek. To je například zaznamenáno v pověsti o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na Východ podnikavé mladé hochy a děvčata. [Rogall]

Dalším důvodem přistěhovalectví byl spor mezi vládnoucími Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci a současně přistěhovalci byli vydatným zdrojem financí pro královskou pokladnu. Městské systémy byly často do zemí importovány kompletně jako zboží, včetně obyvatel a městských práv. Města, která byla dána svým statutem a právním rámcem, nikoliv velikostí nebo počtem obyvatel, vystřídala slovanské hrady a sídliště předměstského typu. Zakládala se i poblíž starých slovanských sídlišť, která pak rychle ztrácela na významu, až postupně s germánskými městy splynula. Čeští panovníci právo zakládat města zaručovali pouze nově příchozím, což souviselo s povinností stávajícího obyvatelstva odvádět dávky, kterých se panovníci nechtěli vzdát. Tak se stalo, že všechna města v Česku, s velmi málo výjimkami z doby pozdější, byla založena Germány. Pár příkladů týkajících se Prahy: Na přelomu tisíciletí vzniká na místě Poříče (dnes v okolí ulice Na Poříčí) německé sídliště, ve 12. století zakládají němečtí mniši Strahovský klášter, ve 13. století vzniká německé Město svatého Havla (Stadt des Hl. Gallus), Přemysl Otakar II. povolává Němce k výstavbě Malé Strany. Města na území dnešní Prahy byla spravována hlavně podle norimberského, švábského a magdeburského městského práva a jejich kombinací. V roce 1847 byl na Malé Straně, Hradčanech, ve Starém a Novém Městě podíl německého obyvatelstva (kriterion obcovací řeč) 57 %, v celém teritoriu tehdejší Prahy už jen 40 %. [Groulík]

Císaře Zikmunda, lišku ryšavou, se české děti učí nenávidět už od prvních let školní docházky

V přístupu k Janu Husovi a husitství se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy, avšak Hus byl církevní reformátor. Český mythus z něj činí jakéhosi národně českého protikatholického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele, komunisté vytvořili mythus o husitství jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, a proto neúspěšnou. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli většinou z německých zemí a výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl další český blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl presentován tvrzením o odvěkém boji s Němci Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí [Voříšek].

Do stejné kategorie bludů patří i tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté. O husitské éře se vyjádřil Josef Jungmann takto: Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě (citováno dle [Groulík]). Masaryk husitství glorifikoval, jeho heslo Tábor je náš program je známé – navzdory faktu, že běsnění husitských vojsk a bojůvek zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků budovaných pracně po několik století. Například v Chomutově táborité vyvraždili 2500 mužů a všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho naživu. Mnoho dalších měst zplundrovali a pak vypálili. Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí (ztráty v bitvách byly zanedbatelné). Celkem jimi bylo v Čechách vypáleno přibližně 170 klášterů a několik stovek kostelů. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních států. Podle dnešní terminologie masový vrah Jan Žižka se stal národním hrdinou a je s podivem, že Masaryk, vyzdvihující při každé příležitosti humanismus, převzal nelidské husitství do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou historika Josefa Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil.

Husité na Baltu – pro mnohé Čechy dodnes téměř mythicky opojná představa

Potlačené české stavovské povstání ukončené bitvou na Bílé hoře bylo první fasí prvního celoevropského válečného konfliktu, třicetileté války. V čele rebelujících českých stavů (pojato zemsky) byli jazykově Němci ve většině. [Klimek, 2003-2] V bitvě na Bílé hoře bojovali, uplatníme-li jazykové kriterion, Češi s Němci proti Čechům a Němcům, ale např. také Tataři proti kozákům a podobně. Byl to konflikt o moc, nábožensky v podstatě neutrální (protestanti bojovali na obou stranách, byť jedna válčící strana byla nábožensky tolerantnější), v žádném případě to nebyl konflikt národnostní. Čechy a Moravu pak opouštěli čeští bratři pro svou víru, které se nechtěli vzdát podle prosazované zásady cuius regio eius religio (čí zem, toho náboženství) bok po boku (jazykově) Češi i Němci v přibližně stejném počtu. Po třicetileté válce byla země zbídačená, počet obyvatel království klesl ze tří milionů na cca 800 tisíc, ze 150 tisíc selských usedlostí zelo 80 tisíc prázdnotou. Velké části měst, která byla mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách nebo chyběli obyvatelé. Např. v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 % atd. [Dvořák]. Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo hranic království vyjma exulantů nesídlili, stěhovali se do země vzhledem ke geografické blízkosti především Germáni. Další vzestup přistěhovalectví do země nastal později za Marie Theresie, která začala podporovat podnikání. S Germány (z německých zemí a z dnešního Holandska) přicházeli Románi (z dnešní Francie a Itálie) a další.

Bod obratu v česko-německých vztazích v českých zemích hledejme už v roce 1740, kdy Prusko odtrhlo většinu Slezska, čímž byla narušena rovnováha mezi příslušníky obou hlavních zemských jazyků. Zemští Němci se stali menšinou a začali se pochopitelně obávat, že je početně silnější Češi, navíc s vyšší natalitou, pohltí. Proto se při každé příležitosti snažili o vytvoření umělé německé většiny. Stali se tím centralisty na rozdíl od federalisticky smýšlejících alpských Němců, kteří si po druhé světové válce začali říkat Rakušané, a Čechů. [Lorenz, 2002] Navíc nikdo z českých panovníků se nepokusil sjednotit oba hlavní zemské kmeny na základě nějakého vyššího ideálu. Češi a Němci žili v zemi vedle sebe, nepodařilo se z nich vytvořit jednotný politický (smluvní) národ.

Dalším zlomem bylo české národní obrození. Texty obrodičů zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti. Jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská svobodomyslnost byla vytvořena transferem z mythologicko-etymologické konstrukce Kollára o slovanské bohyni Slobě, současně se vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem (Sklave, slaf, schiavo, esclave, slave, atd.). Jiným popřením téhož byla slovanská vlastnost pracovitost, která negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot. Herderův atribut pro Slovany měkcí a poddajní, který byl v textech českého obrození používaný ve výlučně kladné podobě jako holubičí trpěliví Slované, jemní Slované, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem zmužilí či Hankovým chrabří, bojovní. V českých textech byla běžná praxe, že charakteristika statečný se nahrazovala termíny loupežný, divoký, vandalský nebo barbarský, pokud se jednalo o národ německý a maďarský. Proti tehdy běžné charakteristice Čechů jako oddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu staví Šafařík harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou veselost) a Kollár nevinnou veselost. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako divokých namítá Šafařík: pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí, případně se Slované rovnou označují za vzdělané. Atribut starobylý polemisuje implicitně s německým tvrzením asijský, v Evropě nepůvodní a atribut čistotní a Kollárova mythologie bílé barvy jako slovanské barvy národní byly namířeny proti výtkám o nedostačené hygieně Slovanů. Tyto národní mythy přežívají dodnes. [Macura, 1995]

Josef Jungmann, tvůrce mnoha mythů, které přetrvaly do 21. století

Jazyk byl všemi vyzdvihován jako jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají. Jazyk nebyl pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statutu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a ciselování jazyka jako kulturní svátosti. Podle Jungmanna je český jazyk citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický, podle Palackého nepřináleží k racionálním, podle Bergnera dosahuje mudrckého ideálu jazyků. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co s jimi chtělo dokazovat. Na krásu češtiny se pěly pajány: V libozvučnosti jazykům slovanským před germanským předek dávám. Slovanská řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest. Předčí i samu heleninu (řečtinu) a latinu, stojí přede všemi europejskými jazyky. Jazyk český je libý a zvučný, zatímco němčina je jazyk chrochtavý a štěkavý. Je hudebnější než němčina. Řeč naše vysoko nad němčinou vznášeti se může. Dle formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější než k germanickým. Sanskrt dokonalejší než řečtina a latina.

Posledními dvěma Jungmannovými výroky o zvláštní blízkosti češtiny, řečtiny a latiny a o dokonalosti sanskrtu se vytváří ze slovanského jazyka (češtiny) nejbližší dědic antické a praevropské (indoevropské) kultury. Z neslovanských jazyků se kladně hodnotila pouze italština jako dědička latiny, protichůdně angličtina a francouzština, záporně němčina a maďarština. Hodnocení jazyků nebylo stálé, řídilo se okamžitými potřebami. Výjimkou byl stálý vztah češtiny k němčině a maďarštině, protože tyto dva jazyky se křížily s potřebami obrození; byly nástrojem germanisace v českých zemích a maďarisace na Slovensku. Mythus českého jazyka se dnes přetransformoval do výroku, který přetrval do dnešních dnů – totiž že čeština je nejpřesnější jazyk na světě. To je nesmysl do nebes volající.

Modní tehdy byly, a jsou v jisté míře i dodnes, etymologické spekulace. Dokazovalo se slovanství ve staré kultuře římské, etymologicky se přivlastňoval svět řecký, keltský nebo dokonce germánský, což mělo potlačit prestiž Germánů danou historickým Tacitovým svědectvím. Největší podíl na pokusech prokázat slovanský původ keltských a germánských osídlení Germánie a Čech měl tehdy Karel Vinařický. Jelikož by dnes mystifikační hypothesy o příbuznosti česko-latinské a česko-řecké asi neuspěly, spekuluje se o příbuznosti česko-keltské.

Jan Kollár, propagátor ideologie panslavismu

Obrozence napadaly i jiné hlouposti. Například Jan Kollár tvrdil, že holubi u Slovanů jsou obzvláště oblíbeni jako symbol čisté lásky, a proto množství holubů v Benátkách mu bylo dokladem slovanských vlivů v této oblasti. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti. Ústředním slovanským symbolem v několikrát přepisované Slávy dceři se stala lípa. S lípou souvisejí med a včely jako další symboly slovanství, jako u dubu jsou to žaludy a kanci coby symboly němectví. Med a žaludy stojí v protikladu sladký–hořký, včela a kanec symbolisují protiklad Slovana a Němce jako tvůrce a uživatele hodnot, tedy protiklad pracovitost–poživačnost. Pověz, nepadá-li z lípy med sladčeji než žalud do žaludka?, nebo: Žaludy k sobě vábí jen žravé, poživačné vepře, zatímco lípa přitahuje pilné, pracovité a obětavé včely. Proti mužskému dubu stojí v Kollárově básnické skladbě ženská lípa jako symbol české (slovanské) mírnosti, mírumilovnosti a holubičí povahy. S tvrdým dřevem německého stromu kontrastuje měkké, poddajné dřevo stromu slovanského. Z tohoto klání vycházela lípa vítězně; v symbolické rovině dokládala přednosti a ctnosti zakomplexovaného národa, vyváděla jej do idylického prostoru vůně, květů, poddajnosti, radostného rolničení, do světa pracovitých včel a arkadických úlů. Jiný výklad praví, že lípa se stala proto českým národním stromem, neboť kvete až na přelomu června a července, kdy již nehrozí mrazíky, a že tedy vlastnostmi českého národa odvozenými z lípy jsou opatrnictví a neochota riskovat. [Macura, 1995], [Rak]

Český svět stál v přímém protikladu ke kultuře, ne tedy jen ke kultuře německé, nýbrž ke kultuře vůbec. Představoval v dobovém povědomí spíše svět přírody. Českost byla synonymem dětinskosti, přírodnosti, nedotčenosti moderním světem; česká kultura byla vlastně contradictio in adiecto. V atmosfeře, kdy se pravda přizpůsobovala momentálním potřebám, kdy převládaly lži, překrucování a podvrhy, se nedivme, že Václav Hanka v roce 1817 ve Dvoře Králové nachází objemný rukopisný zlomek z rozsáhlého kodexu staré české poezie, tzv. Rukopis královédvorský, hlásící se písmem zhruba do 13. století. V roce 1818 dostává nejvyšší purkrabí hrabě Kolowrat anonymně poštou Libušin soud, později označovaný jako Rukopis zelenohorský, podle písma z 9.–10. století. V roce 1819 nachází skriptor universitní knihovny Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava, mající dokázat, že původně německy psaná památka je dodatečným překladem z českého originálu připisovanému Václavovi I. V roce 1827 objevuje za Hankovy asistence lexikograf Graff české glosy v Mater verborum a o rok později sám Hanka nachází meziřádkový překlad svatojanského evangelia. Ve stejnou dobu vznikají i padělky žalmu 109 a 145 v musejním glosovaném žaltáři.

Tyto podvrhy nebyly jediné. Když chtěl John Bowring v Londýně v třicátých letech 19. století vydat antologii české poezie, František Ladislav Čelakovský mu podvrhuje básnířku Žofii Jandovou, pod jejímž jménem zveřejnil několik svých básní. Věc Čelakovský utajoval i před svými přáteli, ale pak se jednomu z nich, Kamarýtovi, přiznal. Když později Bowring žádá o životopisy všech básníků, jejichž díla mají být uvedena v antologii, Čelakovský neváhá a potřebný, zcela vymyšlený životopis Jandové Bowringovi posílá. Čelakovský se v jednom dopise Kamarýtovi zmiňuje o probíhající akci sběru německých lidových písní a podotýká, že již k tomu účelu přeložil některé naše české a hodlá je vydávat za německé. Jako pilný mystifikátor vydával velmi často svoje vlastní básně za díla jiných autorů – zmnožoval tím počet českých básníků. I Havlíček se uchyluje k podobným praktikám – posílá do Květů odpověď na básně Ivana Čecha tak, aby to vypadalo, že to opravdu ženská napsala. Jan Kollár zařazuje podvrhy do své antologie písní slovenských, Čelakovský zase přidává do svých Slovanských písní básně umělé. Příjmení se počešťovala, vytvářela se křestní jména, jež byla projekcí osoby, která je přejala, do říše ideálů, do říše čistých nemateriálních hodnot, v níž dotyčná osoba existuje jen vztahem k obecným kategoriím jako jsou pravda (Prav/d/omil), krása (Krasoslav), dobro (Dobromil), slovanství (Slavomil, Slavoj), vlast (Vlastislav, Vlastimil), národ (Čechomil, Rodomil), zpěv (Zpěvomil), statečnost (Bojislav, Bořivoj, Vladivoj), mírnost (Mirovít, Myslimír) a podobně. [Macura, 1995], [Rak]

Pojem národa ve středověku byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Obyvatelé Království českého (Slované i Germáni) mohli být libovolně označeni jako Bohemus (s poukazem na příslušnost ke království) nebo Germanus (s poukazem na příslušnost ke Svaté říši římské národa německého). Pro výslovné označení česky mluvícího ethnika v Čechách se tehdy používalo latinské Sclavi, později v 17. a 18. století pak Boëmo-slavicus. Na přelomu 18. a 19. století začalo ve střední Evropě krystalisovat jazykově ethnické pojetí národa, které se muselo střetnout s pojetím zemským, odsouvajícím jazykovou charakteristiku národa jako nepodstatnou. Pojem národ ztratil neutrální význam. V definicích začal být uváděn jazyk jako základní atribut národa, zatím vše v rámci mythu o velkém národě slovanském s mnoha nářečími. Onen mythus pomáhal v obraně proti jednoznačné kulturní převaze německého živlu v Čechách, ale časem se slovanství postupně měnilo z národnosti v pouhé povědomí kulturně jazykové spřízněnosti. Namísto ideologického konstruktu slovanského velkonároda se postupně vtlačil, opět umělý, konstrukt národa malého – českého (ve smyslu jazykovém) – a místo svazků slovansko-indických a slovansko-antických nabyly vrchu vztahy k malým evropským národům. Ideologický přemet je dokumentován v Máchově Máji, kde autor učinil vědomě z postavy Cikána nositele tragedie národa, který pozbyl svou vlast, tragedie s výraznými rysy českými. Zobrazení české národní situace jako tragedie národa okradeného o stát vedlo ve svých důsledcích k tzv. ideálu malosti podle motta: co jest malounké, bývá hezounké. Vedlejším produktem onoho ideálu malosti je dnešní enormní výskyt zdrobnělin v českém jazyce. Atribut malosti národa rozvinuli naši předci v národní skromnost, národní mírnost (Tyl připodobňuje národ k tiché večerní písni), národní neokázalost, národní niternost, srdečnost národa, demokratičnost a lidovost národa.

Srdce Evropy má tuhý kořínek a s Čechy ještě dlouho zůstane

Samozřejmě, že k těmto národním vlastnostem nedošli zobecněním konkrétní zkušenosti. Vymysleli si je. Tehdy ještě patrné dozvuky původního konceptu slovanského velkonároda se promítly do nabubřelých kategorií: velikost dějinného úkolu, věhlasu, velikost budoucnosti. Všechny uvedené mythy pak po generace formovaly sebereflexi Čechů jako národa a ovlivňují ji dodnes. Dalším českým mythem, jehož důsledky doznívají do dnešních dnů, je Herderův filosofický pojem středu. Je to šťastný střed, zlatý úděl prostřednosti, positivní hodnota vylučující všechny extremy a spojující v sobě všechny kladné kvality příslušné danému okruhu jevů. Podle Herdera je Země hvězda mezi hvězdami, připoutaná ke svému středu, ke Slunci; člověk je tvorem středu, v němž se sbíhá většina nejjemnějších paprsků z forem jemu podobných, a v němž bylo sloučeno vše, co bylo možno sloučiti. V rámci lidstva pak existují národy krásné postavy obývající střední pásmo zemské.

Pomocí představy středu se začaly poměřovat evropské národy a jazyky ve prospěch jazyků slovanských. Středová poloha jazyka, národa, či jakéhokoli jevu se pojila automaticky s positivní hodnotou, postavení mimo střed s hodnocením nižším nebo záporným. Mohlo se jednat o jakýkoli střed – zeměpisný, o středovou artikulační polohu v dutině ústní, či o chápání Slovanů jako lidí středně vysokého vzrůstu. Idea středu proniká i do pojetí smyslu českých dějin zformulovaného Františkem Palackým. Podle něj situování Čech do středu a srdce Evropy učinilo český národ střetištěm, ve kterémž rozmanité prvky a zásady novoeuropejského života bez zápasu stýkaly a jednotily se. I zlatá střední cesta jako politický program je produktem ideje středu: zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati (Kollár). Herderův střed byl takto zmanipulován pro potřeby rodícího se českého politického myšlení.

Václav Hanka se za svoje podvržené Rukopisy nakonec stal demonem, mystifikátorem, falsifikátorem české minulosti. Kde však zůstali ostatní lháři ve jménu národa? Z odsouzení Hanky implicitně vyplývá, že český národ nemiluje mythy, nepotřebuje klamem a podvodem krášlit svoji minulost, že vyrůstá z pravdy. Navzdory tomu byl dodnes platný obraz kněžny Libuše beze zbytku převzat – podvrh nepodvrh – z Rukopisu zelenohorského. Libuše pak už nebyla čarodějkou jako u Kosmase, bojovnou vůdkyní českých Amazonek jako u Hájka, vědmou jako u Herdera, fantaskní postavou u Johanna Musäuse a v Brentanově knižním dramatu Die Gründung Prags (Založení Prahy), nýbrž vladařkou, nejvyšší soudkyní svého lidu, svébytného a hrdého národa, skrz naskrz vrozeně demokratického a kulturního. Nic než mythus. Vraťme se ale k Hankovi. Jeho příběh sděluje, že on jako mravně narušený jedinec se pokusil podvrhnout národu falsifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti odvrhl. Opět mythus. [Macura, 1999]

Obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, inspirovaný Rukopisy, namaloval Mikoláš Aleš v r. 1895, dlouho poté, co se v jejich pravost přestalo věřit; ve svatém boji Čechů proti Němcům byly dobré všechny prostředky

Tak vznikaly a tříbily se komplexní české mythy, zjednodušené konstrukce pravd, polopravd i smyšlenek, které měly ospravedlnit české počínání. Zde je jeden z hlavních: Původní stav rajské neporušenosti (Kollárova a Palackého praslovanská idyla) trval, dokud se neobjevili rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout. Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační církev a germanisující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá oživit sváru světla a temnot. Čechové jsou dítkami světla. Jejich boj si žádal a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž postavy vyplňují český pantheon (odtud slavnostní vážnost českých politických pohřbů, těch dojemných requiem před oltářem Vlasti). Češi jsou národem vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá odvozenina Boží milosti) je na jejich straně a působí takřka mechanicky, pokrokem. Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku zaniká, křesťanství je sekularisováno, nižší vrstvy (lid) se vzmáhají a jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka pokrok přináší právě to, oč jde i Čechům. Jsou miláčky Dějin. [Podiven]

Jungmannovo tehdejší rozhodnutí pro českou kulturu jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fysikou, filosofií, esthetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exklusivní básnická díla i klasicistní tragedie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluse, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou esthetů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti. [Macura, 1995]. Český národ se prodíral k životu pomocí berliček mnoha mythů, ilusí, lží a mystifikací, česká psychika z nich vychází a v různých okamžicích – a nemusejí to být pouze okamžiky krisové – se k nim Češi rádi uchylují i dnes.

Pohled z Milešovky

Z české nacionalistické nesnášenlivosti existují též dva České ráje. Bohuslav Balbín píše ve třetí knize svých historických miscelaneí: Právem se litoměřická krajina nazývá rájem Čech, vše je zde neobyčejně úrodné, ať máš na mysli plodiny jakéhokoli druhu, utěšené zahrady, kopce porostlé osením a horské stráně ozdobené vinicemi. Litoměřicko nazývá rohem hojnosti celých Čech, terminus technicus ráj použil také pro okolí Doksan a jejich kláštera. Po století se s charakteristikou litoměřického kraje nic nedělo. Využívat termínu Český ráj (Paradies von Böhmen) v souvislosti s krajinnými krásami Litoměřicka začali domácí Němci. Název atraktivní oblasti byl návštěvníky a turisty šířen dál. Do Litoměřicka i okolních částí severních Čech jich směřovalo zejména ze Saska a severního Německa více než z Prahy a středních Čech. Paradies von Böhmen popularisovaly publikace věnované severočeským lokalitám i rozsáhlejší díla, např. Sommerův popis Království českého. V jeho prvním svazku z roku 1833 je Českým rájem nazýván litoměřický kraj s odvoláním na jeho úrodnost i malebnost. Někdy bylo v užším smyslu Českým rájem označováno okolí sevřeného labského údolí mezi Litoměřicemi směrem na Ústí nad Labem a Děčín a jako symbol oblasti vnímán hrad Střekov (Schreckenstein), nebo západní část Českého středohoří, symbolisovaná Milešovkou (Milleschauer Berg, Donnersberg). O věhlas této druhé lokality se zasloužil Alexander von Humboldt a hosté lázní v Teplicích.

Ve všech oblastech Českého ráje se mluvilo německy. To bylo pro české vlastence nesnesitelné a vznikla potřeba ráj přesunout do česky mluvící části země. V podstatě jedno kam, protože celá česká vlast byla v jejich představách, přibližně od 40. let 19. století, pozemským rájem. Viz J. K. Tyl: v sadu skví se jara květ, zemský ráj to na pohled nebo K. H. Mácha: šírá vlast, ta česká země – nejmilejší Tobě ráj. Vlastenci tak postavili na piedestal českou zemi jako celek, včetně její jazykově německé části. Katholický kněz Vojtěch Kramerius ve svých dopisech z let 1849 a 1850 nesl nelibě, že je vše v té rajské Litoměřicka krajině poněmčeno, a v souvislosti s obdobně nazývanou oblastí Teplicka píše o hnusných, jedovatých Němčourech ze všech stran nás kaceřujících.

Nicméně do 80. let 19. století se toho příliš nedělo. Autoři materiálů propagujících domácí turistiku stále častěji naznačovali, že celá česká země je složena z mnoha jistě krásných částí – každá z nich je tedy kouskem českého ráje. Ještě turistický průvodce po Čechách, vydaný Františkem Řivnáčem v roce 1882 v obou zemských jazycích, spojuje termín Ráj český jednoznačně s okolím Litoměřic. Na jiných místech knihy je sice chváleno i okolí Turnova a Jičína, ale bez použití podobného epitheta. V roce 1879 publicista Jaromír Hrubý ve své reportáži konstatuje, že pyšný název dali Českému ráji nějaký Baedecker a po něm poslušní cestovatelé, a dodává: Co je nám Čechům do jejich ráje! Či snad tanul právě tento kousek české vlasti Tylovi na mysli, když psal zemský ráj to na pohled? Ne, rozhodně ne, ležíť celý za severní mezí národnosti české. Český ráj spojený s Českým středohořím umělecky zpochybnila Teréza Nováková v povídce Na zřícenině kostomlatské z roku 1883. Hrdinové tohoto díla rozprávějí na hradní věži o krásách Českého ráje ležícího pod nimi a s hořkostí si uvědomují, že tento Ráj český v jazykovém smyslu jím není: Ó toho ráje, v němž my tak chudi!… Jsme cizinci ve vlastním domě.

Přestěhování Českého ráje nebylo možné dál odkládat. Nejvíce se o jeho přesun zasloužil Václav Durych, otec Jaroslava Durycha. V roce 1886 se rozhodl vydat první podrobnější popis kraje mezi Turnovem, Semily, Jičínem, Libání, Sobotkou a Kněžmostem a pro tuto oblast programově použil název Český ráj. Na stránkách jím redigovaného časopisu Slovan lze krok za krokem sledovat Durychův záměr přestěhovat Český ráj. V noticce Český ráj z poloviny června 1886 uvádí, že tímto jménem se právem nazývá překrásná romantická krajina turnovská se svými půvabnými zámky, zříceninami, velebným horstvem, skalními městy a různými památkami české slávy a moci. Vzhledem k neexistenci českého tištěného průvodce však prý tento kraj nenavštěvují čeští, ale spíše němečtí turisté. V okolí maloskalského Pantheonu se prý, jak konstatuje jiný materiál, takoví hosté jen hemží, protože v těchto strmých a malebných skalách jest toho více ku shlédnutí než v některém prušáckém koutě. V polovině září ohlásil Durych brzké vydání nádherného ilustrovaného cestopisného díla Z českého ráje. První sešit byl distribuován brzy poté, další postupně následovaly. Durychův vydavatelský čin znamenal rozhodující krok pro novou lokalisaci Českého ráje. Severní okraj nového Českého ráje se sice nacházel nedaleko národnostního pomezí, ale stále ještě na českojazyčné půdě. Roli centra nového, národnostně správného Českého ráje převzal od německých Litoměřic či Teplic Turnov. Okolí Litoměřic už čeští autoři napříště označovali skromněji – jako Zahradu Čech. Němci z Čech se původního Paradies von Böhmen nevzdali. Jsou tedy dva České ráje. Po vyhnání Němců se na původní Český ráj začalo zapomínat. [Bílek], [Zilynskyj]

Dodnes se tradují české mythy o tzv. českém hospodářském zázraku před vznikem ČSR. V polovině 19. století začíná v českých zemích tzv. gründerské období výrazně ovlivněné tím, že rozhodující část (82 %) obyvatel českých zemí žila v menších venkovských obcích (do dvou tisíc obyvatel) a živila se převážně zemědělstvím. Z nich pocházeli národně uvědomělí vzdělanci, kteří museli nahradit šlechtu, měšťanstvo, kulturní, později i politické představitele českého národa definovaného jazykově. Pro podporu svých snah vytvořili mythus o prostém vesnickém lidu jako o rozhodující složce českého národa. S ním souvisel i výrazný stereotyp o původu české vzdělanostní a politické elity z chudých vesnických chaloupek, což mělo za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti nestála nijak vysoko, byla druhořadá. Dalšími následky je dodnes přežívající rovnostářství a z něj vyplývající sžíravá závist. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, většinou nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě.

Je zcela symptomatické, že si čeština nevytvořila vlastní ekvivalent pro německý výraz Gründer. Češi tedy začali oproti domácím Němcům podnikat se značným zpožděním a vlivem vžitého národního mythu o původu Čechů investovali hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. Roku 1901 byly v Obzoru národohospodářském publikovány propočty kapitálových posic obou zemských národů. Na české společnosti sice připadalo 41 % z kapitálu v potravinářství, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Akciové průmyslové závody v českých zemích sice představovaly při sčítání roku 1902 pouze 2 % ze všech průmyslových závodů továrního charakteru s více než 20 pracovníky, ale na druhou stranu na jednu německou společnost v průmyslu připadalo průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou [Dudek]. Ve srovnání s domácími Němci se čeští podnikatelé mnohem více uplatňovali v menších podnicích do 20 zaměstnanců. Vědomí malého, hospodářsky opožděného českého národa způsobilo, že Češi zpravidla nevraživě reagovali na větší podnikání, které bylo doménou českých, případně vídeňských Němců a nacionálně indiferentní šlechty. Proto také Češi více hodnotili zásluhy kulturní než hospodářské, což dosvědčují i náhrobky na vyšehradském Slavíně, kde z podnikatelů nacházíme pouze Františka Křižíka. Přezíravý přístup a nedostatek uznání vůči úspěšným podnikatelům přetrvává v české společnosti dodnes – podnikatel bývá dnes chápán mnohem více jako bezohledný dravý člověk, ba podvodník, než jako prospěšný tvůrce hodnot. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový [Dudek]. Kapitálová převaha Čechů ale existovala před první světovou válkou v zemědělství a v rozvíjejícím se peněžnictví, jehož česká složka se před v té době rozvíjela rychleji než průmysl v českých rukou.

T. G. Masaryk, nejoslavovanější a nejvelebenější český nacionalistický politik

Masarykovo pojetí historie, které se s Palackého představami u Čechů prosadilo, má značnou vadu: nebezpečně se blíží totalitním představám, neb podle Masaryka historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením a vědou o tom, co je a bude. [Masaryk, 1901] Také já s mým vědomím a svědomím jsem historie. [Masaryk, 1947] Zde jsou asi kořeny jeho osobních cílů, pojetí politiky a jeho nezlomné vůle k uchopení moci. Mnohá z jeho tvrzení jsou nedoložená a sloužila vysloveně zlovolným politickým cílům, např. ve své knize Rusko a Evropa TGM píše, že příslušníci katholické církve lžou více než protestanté. Masaryk chtěl po platonsku změnit společnost, přidělit vedoucí role filosofům-králům, tedy sobě, stát se císařem malého středoevropského imperia.

Před 1. světovou válkou odsuzoval revoluční taktiku jako zastaralou, odporující vývoji a pokroku a zcela ji zavrhoval, aby pak ve válce popřel sám sebe – stal se revolucionářem a válku nazval světovou revolucí (viz také titul jeho knihy). Před odjezdem do exilu byl přemlouván a zapřísahán českými nacionalisty, aby bojoval za českou říši ve smyslu státního práva, tj. v rámci historických hranic, nikoliv na ethnografickém principu (podél rozhraní národností). Do vypuknutí světové války Masaryk nikdy nevyslovil požadavek rozbití Rakouska-Uherska, tvrdil, že by to mělo za následek anexi českých zemí Německem. Během války opustil své dřívější tvrzení, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou ústavní státy, nazval je theokraciemi, s nimiž prý demokracie vedou boj v zájmu obnovení práv malých národů. Pravda to nebyla.

V knize Světová revoluce popisuje Masaryk, jak si představuje součinnost domácích Němců: V demokracii se rozumí samo sebou, že každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní. Ba sama má k tomu povinnost. To je naprostá hloupost. Práva menšin v demokratickém státě nevyplývají z uznání nebo neuznání vládnoucí politické moci, nýbrž musejí být předem zaručena, například ústavou. Menšiny se nemají jen podílet na správě státu, nýbrž i na organisaci státu. Práva menšin musejí být dostatečným způsobem zaručena, protože v zastupitelské demokracii není národnostní menšina schopna se prosadit proti většině, právě kvůli tomu, že je menšinou. Rádl píše: A není-li zaručeno právo národnostních minorit na organisaci státu, postrádá stát oprávnění své existence. [Rádl] To byl případ první republiky. Masaryk navíc uznával coby národ pouze národ kmenový, nikoliv smluvní. Národnost projevuje se prakticky jazykem… Jazyk slouží jako výrazový prostředek citům a myšlení člověka… má ohromnou důležitost sociální – umožňuje styk lidí… Národnostní princip se jeví jako… láska k mateřštině a celému bytu lidí, mluvících stejným nebo velmi příbuzným jazykem. [Klimek, 2003-2]

TGM v poselství Národnímu shromáždění 22. 12. 1918 řekl: Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území… [Kovtun] O den později, 23. 12. 1918, pronesl v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát. [Kovtun] V jedné z obou svých řečí pronesených během dvou dnů zcela očividně lhal.

Masaryk po válce proti českému nacionalismu nevystoupil. Co toho bylo příčinou, není známo. Zřejmě touha být nejvyšším představitelem státu, jakýmsi monarchou (Masaryk na koni). Kdyby se českým šovinistům vzepřel, nemusel by býval být opět zvolen presidentem.