Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38

Beneš nebyl spokojen s představou, že se územní otázky budoucího Československa budou řešit na pařížské mírové konferenci, a zahájil prosazování vlastní a Masarykovy vůle pomocí faits accomplis (dokonaných skutků). Týkalo se to všech území, kde Češi nebyli nebo neměli většinu – německého pohraničí, kde Češi byli podle sčítání lidu z roku 1913 zastoupeni asi jen 5 % obyvatelstva, Těšínska, kde Němci a Poláci dohromady vůči česky hovořícím představovali většinu, a Slovenska. První kroky nevoleného parlamentu vedly k obstavení velkostatků (namířeno hlavně proti českým Němcům a šlechtě vůbec) a k zestátňování železnic. Protože soukromé železnice v pohraničí byly v rukou českých Němců, vyvolalo to z jejich strany protesty. 9. 1. 1919 byl vznesen návrh na zestátnění lázní (většinou v rukou českých Němců), minerálních zdrojů. 17. 7. 1919 oznámila vláda, že pracuje na znárodnění dolů a hutí za náhradu. Nakonec se nic z toho nedotáhlo zcela do konce, ale zvýhodněni byli legionáři zákony z 23. 5. a 24. 7. 1919, které je upřednostňovaly při přijímání do státních a polostátních podniků, k soudům, policii, finanční stráži. Čeští Němci protestovali, obávali se, že zvýhodnění půjdou na jejich úkor, a měli pravdu. [Klimek, 2002]

Edvard Beneš byl od mládí talentovaným lhářem (fotografie pochází z r. 1919)

Beneš na mírových jednáních v Paříži tvrdil spojencům v nótě z 20. 5. 1919: Československá vláda má v úmyslu zorganisovat svůj stát tak, že za základ národnostních práv přijme zásady uplatněné v ústavě Švýcarské republiky. Tj. chce z Československé republiky učinit něco na způsob Švýcarska, přičemž samozřejmě vezme v úvahu specifické poměry v Čechách… V praxi bude němčina druhým zemským jazykem a bude se běžně používat ve správě, před soudy a v ústředním parlamentu na základě rovnosti. [Jaksch, 1970] Několikráte ujistil mírovou konferenci, že Němci budou v ČSR požívat menšinových práv a v memorandu č. 3 napsal: Němci budou mít v Čechách stejná práva jako Čechoslováci… Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno mít své školy, soudce a soudní dvory… Němčina by měla být druhým zemským jazykem… Režim by byl podobný režimu švýcarskému. Tento režim bude nastolen v Čechách nejenom proto, že Češi jsou a vždy byli prodchnuti nejhlubším smyslem pro demokracii, právo a spravedlnost. Nepravdivě udal, že Němců je jen 900 tisíc (podle jiných zdrojů 800 tisíc nebo 1,5 milionu) a sídlí na území zvícím dohromady jen 8000 km² ve čtyřech lokalitách, a že Rakousko-Uhersko zfalšovalo při předválečném sčítání lidu počet Němců v českých zemích o 800 tisíc až milion v jejich prospěch.

Spojencům na mírových jednáních tvrdil i takový nesmysl, že většina dělníků v sudetoněmeckém průmyslu jsou Češi, že v pohraničí českých zemí neexistují čistě německé okresy, ale pouze smíšené s podílem českého obyvatelstva v průměru mezi 30 až 35 %. Tyto Benešovy sliby učiněné oficiálně jménem československé vlády byly v ČSR utajovány až do 10. 10. 1937, kdy Beneš musel reagovat v deníku Prager Presse pod kryptonymem X. Y. na výtky SdP (Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecké strany), proč sliby učiněné na mírové konferenci nesplnil. Mírová konference po Benešově podání z 20. 5. 1919 s ulehčením uzavřela: Postavení Němců v Čechách jest přirozeně zcela jiné (než postavení Maďarů a Rusínů). Němci byli ještě před několika málo lety představiteli dominujícího vlivu ve státě. Tvoří vysoce rozvinutý, velice zdatný element a v minulosti byli kmenem velmi agresivním. Je zřejmé, že blahobyt a možná i sama existence nového státu bude záviset na tom, s jakým úspěchem stát začlení do svých řad Němce jakožto občany sobě nakloněné. Právě velikost tohoto úkolu z něj činí úkol od základu jiného charakteru, než jakým by byla pouhá ochrana jiných menšin, jíž se měla zabývat Komise. Je to úkol, který zasahuje hluboko do srdce všech institucí, takže jeho řešení bude pravděpodobně nejlépe přenechat Čechům samým. Komise obdržela… od dr. Beneše sdělení, v němž ji tento informuje, že je úmyslem současně vlády přistupovat k Němcům s maximální liberálností. Návrhy, jež činí, daleko přesahují cokoli, co se komise cítila být oprávněna sama navrhovat. Za daných okolností je tudíž přesvědčena, že by bylo moudřejší od zvláštních zmínek o Němcích upustit [Brügel, 1967]. Toto usnesení nebylo nikdy v ČSR zveřejněno.

Jedním z prvních legislativních aktů nikým nevoleného parlamentu Československé republiky byla pozemková reforma ze 16. 4. 1919, spěšně zahájená ještě před prvními parlamentními volbami, méně proto, aby se předešlo případné bolševické revoluci, ale hlavně proto, aby se vše odhlasovalo před tím, než budou do parlamentu zvoleni němečtí zástupci (a také maďarští, polští, rusínští, slovenští). V rámci reformy se konfiskoval bez jakékoli kompensace veškerý majetek císařské rodiny. Šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 ha zemědělské půdy nebo 250 (v některých případech 500) hektarů veškeré půdy a půda nad tyto limity se od nich vykupovala za jednu třetinu ceny – byla to skrytá konfiskace šlechty a zjevná snaha omezit její vliv. Morálním ospravedlněním reformy bylo odčinění Bílé hory, což byl důvod zcela nesmyslný, ale šovinismem zachváceným českým obyvatelstvem byl přijat bez námitek, ba s nadšením. V českých zemích bylo konfiskováno a vykoupeno za třetinovou hodnotu 2 358 209 ha, na Slovensku 1 661 965 ha, 34 % půdní rozlohy ČSR. To mělo zcela bolševický rozměr. Co se týká lesů, bylo jich v Čechách zkonfiskováno 60 %, na Moravě 70 % a 700 tisíc ha na Slovensku a Podkarpatské Rusi. [Groulík] President republiky šel příkladem a nechal zabavit Fürstenbergům zámek v Lánech a arcivévodovi Josefovi letní sídlo v Topoľčiankách.

Získaná půda se prodala více než půl milionu drobných vlastníků. Vytvořilo se na dva tisíce tzv. zbytkových statků o výměře cca 100 ha, jež byly podle půdní výměry prodány levněji než půda drobným zemědělcům. Kupci oněch zbytkových statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli oba jeho rodiče Češi atp. Složil-li potenciální kupec tuto zkoušku úspěšně, bylo mu vydáno vysvědčení opatřené razítkem Národní rady, dosvědčující, že jeho češství je zabezpečeno. [Rádl] Oficiálně čs. úřady spočetly, že v letech 1921 až 1930 vlivem pozemkové reformy zmizelo v českých zemích 3250 německých zemědělských usedlostí. [Zeman, 1998] S příslušnými námezdními silami, protože noví čeští vlastníci české Němce už nezaměstnali.

Předseda agrární strany Antonín Švehla, hlavní architekt pozemkové reformy

Během prvních šesti let reformy se vyvlastnilo 239 928 ha a z této rozlohy bylo přiděleno rolníkům německé národnosti nejvýše šest tisíc ha. [Zeman, 1998] Reforma probíhala v duchu odčinění doby temna, napravení křivdy spáchané na Češích po bitvě na Bílé hoře, a byla přijímána jako dovršení historické spravedlnosti po třech stoletích. Jejím účelem bylo zbavit cizáckou, především německou šlechtu majetku, který údajně měla nabýt na úkor odbojné šlechty české po bitvě na Bílé hoře. Že to byla nepravda, se ignorovalo.

Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou lekcí, jak snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci. Většinou si to nebyli schopni vlivem zkreslených výkladů českých dějin uvědomit. Na rozdíl od nich si to měly uvědomit vůdčí osobnosti československého státu, především Masaryk. A ten mlčel.

Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy hovořícímu obyvatelstvu. Nejmilitantnější protiněmecký postoj zastávala Národně demokratická strana vedená Kramářem (národní demokracie), hned následována antiněmeckou a antisemitskou Národně socialistickou stranou (národními socialisty). Protiněmecká byla i katholická strana lidová a překvapivě také i sociální demokraté (oddělením komunistické strany v roce 1921 strana přišla o křídlo, které by mohlo její protiněmecký postoj mírnit). O spolupráci a dohodu s německy mluvícími občany usilovala, ale pouze zčásti, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární strana), taktéž někteří agrárníci na Slovensku se snažili domluvit s maďarskou menšinou (později se obě zemské agrární strany sloučily). [Zeman, 1998] Jeden z nejvyšších úředníků, předseda Pozemkového úřadu Karel Viškovský prohlásil, že tam, kde národnostní poměry rozhodují, vytvoří se místa středních rolníků a z nich jednotné kolonie, aby byli národnostně a hospodářsky schopni odporu (rozuměj: proti německy hovořícím spoluobčanům). Po něm se stal předsedou Pozemkového úřadu Jan Voženílek a hned se nechal slyšet: Umožní se zabráním průmyslových podniků počeštění řady továren. To je významné aktivum naší reformy. Bez reformy pozemkové by se ani český sedlák, ani český kapitál nemohl zmocniti industrie cukerní. V resoluci zastupitelstva strany československých (národních) socialistů se praví: Pozemková reforma ve zněmčeném a zmaďarštěném území budiž provázena v plném souhlase s tamními elementy státotvornými, tj. s Čechy a Slováky proti Němcům a Maďarům. (citace podle [Rádl])

Nejhorší na tom bylo, že provedení pozemkové reformy bylo přenecháno k volnému uvážení Pozemkovému úřadu bez zákonné kontroly. Nikdo neměl žalovatelné právo na příděl půdy a proti rozhodnutí úřadu nebylo odvolání. V praxi se to dělalo tak, že se na prodej pozemků neoznámila lhůta, aby nemohla vyvstat veřejná konkurence a aby se ostatní zájemci o věci dověděli až tehdy, když už bylo o prodeji rozhodnuto. [Rádl] V roce 1924 poslanci čs. politické strany Bund der Landwirte Zierhut a Hanreich v interpelaci v Národním shromáždění uvedli jako odstrašující případ parcelování pozemků velkostatku knížete Liechtensteina a panství Vendôme-Hohenzollern, u nichž se před reformou živily stovky německých rodin – připadly vesměs Čechům a ony německé rodiny rázem přišly o živobytí. [Klimek, 2002]

Existovala však jedna výjimka vyplývající ze zákona o zabezpečení půdy pro dlouholeté pachtýře, která stanovovala, za jakých podmínek musí být tomuto pachtýři půda odevzdána. Z pozemků o rozloze 98 tisíc ha v českých zemích dostali dlouhodobí pachtýři mluvící německy asi 31 tisíc ha, což zhruba odpovídá jejich percentuálnímu podílu. [Zeman, 1998] O tomto přidělování však rozhodovaly soudy, nikoliv Pozemkový úřad.

Emanuel Rádl. Jeho tvář dnes téměř nikdo nezná, ačkoli tento muž již na konci 20. let přesně předpověděl, kam protiněmecká politika českých šovinistů republiku zavede

Celková bilance pozemkové reformy: prodáno 700 000 ha, z toho československým občanům německého jazyka jen 61 000 ha; 219 000 ha tzv. zbytkových statků připadlo československým občanům jazyka československého, 1000 ha občanům jazyka německého. Kromě toho stát převedl německým obcím asi 6000 ha lesa. Asi 733 000 ha vyvlastněné půdy si Pozemkový úřad ponechal pro zvláštní účely. [Zeman, 1998] Přidělování zbytkových statků byl také oblíbený korupční prostředek, jak si zavázat politiky. Reforma měla i další, pro Čechy důležitý aspekt. Na parcelovaných velkostatcích byly zakládány osady s hospodářstvími, která se podle zákona nesměla již dělit, prodávat a pronajímat (tzv. zbytkové statky). Ty byly i v německy obydlených územích obsazovány prakticky výhradně Čechy se zjevným cílem posílit český nebo státotvorný živel v pohraničí, v dobovém žargonu počešťovat všemi prostředky zněmčená území.

Bylo vytvořeno 65 takových kolonisačních míst, vždy s 10–15 hospodářstvími. Pozemková reforma byla tedy jedním z nejúčinnějších opatření k rozrušení homogenity německého osídlení, a tím k ohrožení jeho vědomí vlasti a existence národnostní skupiny vůbec. [Seibt, 1967] Velkostatky a zemědělské zpracovatelské podniky, které byly v německých rukách a zaměstnávaly německý personál, vyměnily po převodu českým majitelům velkou část personálu za české zaměstnance. Zbytkové statky poskytovaly obživu pouze novým českým malorolníkům. Počet pracovních míst, jež byl pozemkovou reformou pro původní místní obyvatelstvo, tedy pro československé Němce, ztracen, je odhadován na sto tisíc.

Je neoddiskutovatelným faktem. že ústavní listina byla schválena 29. 2. 1920 bez účasti domácích Němců, Rusínů, Maďarů, v podstatě bez Slováků a bez konsultace s nimi československým parlamentem, který byl vytvořen z delegací politických stran podle výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911 s přibráním tzv. poslanců za Slovensko, kteří byli mnozí Češi, jako např. Edvard Beneš a Alice Masaryková. Čs. stát hned od počátku náležel jen jednomu privilegovanému národu v nesrovnatelně větší míře, než tomu bylo v Rakousko-Uhersku. Zákonodárci vyšli z představy, že tzv. menšiny jsou skupiny trpěných občanů, kteří svá práva přijímají jako dar od státního národa. Čeští politici se tehdy vyjadřovali, že jakákoliv účast Němců ve vládě by byla flagrantním porušením mírové smlouvy. Ministr financí Alois Rašín se v roce 1920 vyjádřil: Vybojovali jsme si československý stát a ten musí zůstat českým státem… Podle podmínek míru máme právo zařídit si naše záležitosti tak, jako by ostatní národnosti vůbec neexistovaly [Klimek, 2003-2]

Tzv. revoluční Národní shromáždění dělalo vše, aby oddálilo všeobecné volby (do dubna 1920), protože potřebovalo odhlasovat klíčové zákony, které by za účasti poslanců menšin neprošly, takže Československo bylo nakonec posledním státem Evropy, kde se po válce volby konaly.

Češi, Moravané a Slezané s mateřským jazykem německým a polským se za první republiky nepovažovali za Čechoslováky, protože československý národ nebyl vytvořen ve smyslu politickém, nýbrž na základě jazykovém a státotvorný národ Čechů (oficiálně československý) učinil snad vše, aby se v novém státě doma necítili. V preambuli čs. ústavy se pravilo: My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa… na rozdíl od americké ústavy, ze které československá ústava opisovala: My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu… To je obrovský významový rozdíl. Kde podle preambule čs. ústavy zůstaly národnostní menšiny? Předlitavsko, část rakousko-uherské monarchie, kam patřily i české země, pojem národnostní menšina neznalo a úřední (státní) jazyk až do svého rozpadu nezavedlo. Jazykoví Češi, před válkou autonomisté, se stali založením republiky vášnivými obhájci centralismu. ČSR byla národní stát založený na jazykovém pojetí národa a ve svém přístupu k menšinám se příčila demokratickým principům. Situace byla o to vážnější, že podle sčítání lidu v roce 1921 stálo 3,124 milionu německy hovořících obyvatel proti 6,57 milionům Čechů (bez Slováků). Češi neměli ve státě ani většinu. Německá menšina v československém státě byla vůbec největší národnostní menšinou v Evropě.

Ethnická mapa 1. republiky

A co je horší: k přípravě ústavy nebyly menšiny připuštěny, ani ji s nimi nikdo nekonzultoval. Výše uvedené údaje ze sčítání lidu nejsou zcela spolehlivé, Čechů ve skutečnosti bylo ve státě méně, protože sčítací komisaři mohli národnost stanovovat proti vůli sčítaných a přiřazovat je ke státotvornému národu. Židé se před válkou hlásili hojně k německému obcovacímu jazyku a tak v preventivní snaze snížit počet Němců v československém státě se ustavila národnost židovská, což mělo za důsledek, že když se k ní Žid přihlásil, ztratil práva na výhody, platící pro domácí Němce … s úřady jednat německy v místech, kde byla alespoň 20% menšina – neboť již nepatřil k menšině německé, byť jiný jazyk než němčinu neznal.

Bojovný charakter čs. zákonodárství, upravujícího poměr Čechů k menšinám, hlavně k Němcům a Maďarům, je vidět i ze zákona o hranicích obcí. Zákon nebyl vytvořen pro zjednodušení administrativy, nýbrž proto, aby náležitým rozdělením německého obyvatelstva byl jeho vliv v obcích zeslaben. Vláda snížila dále moc němectví tím, že přeložila množství německých úředníků do českých krajů, kde byli nuceni posílat děti do českých škol, a do německých míst poslala české úředníky a státní zaměstnance s dětmi, pro které se pak tam zřizovaly školy české (tzv. menšinové). Aby se projevil český charakter země, byly názvy obcí, ulic a veřejných míst tam, kde byl v užívání jiný název než český, počeštěny a poslovenštěny. Německé a maďarské názvy se buďto vůbec nesměly užívat, anebo jen jako názvy vedlejší. Příslušný zákon byl stylisován tak, aby bylo z něho patrno, že Němci nemají žádné právo na veřejné označení míst ve vlastním státě; pouze ministerstvo vnitra jim mohlo podle svého volného uvážení dovolit, aby užívali německé označení jako vedlejší název. Musela se zrušit všechna označení, která české úřady pokládaly za nepřátelská Čechům; českých označení nepřátelských vůči menšinám se tento zákon netýkal.

Na žádost států Dohody s nimi ČSR (stejně jako další nástupnické státy) podepsala 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva čs. občanů náležejících k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Podobným závazkům nebyly vystaveny státy existující před válkou. Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly pak na denním pořádku, ale protože Beneš měl ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat se stolu. Nejpozději od roku 1922 se Československo ve věci porušování práv menšin ocitlo ve stejné linii s Polskem a Rumunskem, kde ochrana menšin byla ve stavu, jenž několikrát způsobil evropský skandál. [Peroutka]. To potvrzuje i resoluce Mezinárodního svazu pro Společnosti národů z roku 1922 přijatá proti Československu, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii. Žádala, aby byla rozšířena menšinová jazyková práva, aby menšinám byla dána co nejrozsáhlejší samospráva, a aby byly zřízeny při radě Společnosti národů zvláštní komise minoritní, které by stížnosti menšin zkoumaly a předkládaly Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti všechny případy, v nichž se nedodržují smlouvy na ochranu menšin. Československý delegát proti tomu vehementně protestoval.

Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí založení republiky 28. 10. 1928 takto: Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s přirozeným centralismem vlády… Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu. [Jaksch, 1970]. V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu je ale tento výrok vypuštěn.

Německy mluvící obyvatelé českých zemí byli svým původem velmi různorodí. Většina z nich pocházela z jednoho ze čtyř germánských kmenů: slezského, hornosaského, francko-hornofalckého a bavorského. Sudety, jako jednotící termín, byl použit teprve v roce 1902, je název pro pohoří zhruba od Orlických až po Oderské hory (podle některých autorů již od Chebska [Klimek, 2002]), ve staré Ptolemaiově mapě označených jako Sudeta hyle (Kančí hory). Podle nejnovější práce určili vědci 94 evropských měst s přesností deset až dvacet kilometrů za pomocí korekcí, protože Ptolemaios střední Evropu od západu na východ zúžil, zatímco v severojižním směru ji protáhl – Sudeta hyle se nacházejí ve Frankenwaldu. Sami čeští Němci nejdříve používali název Sudety v ironickém smyslu. Čs. úřady za 1. republiky proti názvu Sudety (Sudetenland) administrativně i soudně zakročovaly. Použití termínu Sudeten-Deutschland (Sudetoněmecko) bylo posuzováno jako velezrada.

Karel Baxa

Navracející se čs. legionáři chtěli dohnat zmeškané válečné činy. Táhli německými oblastmi Čech jako ničitelé pomníků a památek. V Teplicích, v Chebu a v Aši zdemolovali pomníky Josefa II., v Podmoklech poškodili Schillerův, v Brně Grillparzerův. V Chebu se strhávání pomníku zúčastnila i místní vojenská posádka, došlo k přestřelkám a krvavým srážkám jako v Aši. V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly zpěvy německé v hostincích, hudba cigánská atp. a policie má hned zakročit, když hospodský se prohřeší. Primátor Prahy od roku 1919 Karel Baxa, známý to antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby se na mezinárodní konferenci v Praze mluvilo i německy.

Ačkoliv se státní převrat 28. 10. 1918 obešel bez obětí na životech, obsazování pohraničí českými vojáky od listopadu 1918 si lidské životy vyžádalo. Při obsazování Mostu bylo zabito šest českých Němců, v Moravské Třebové čtyři německé ženy a chlapec. Podle různých zdrojů mělo být na straně českých Němců straně až 20 obětí, na straně české kolem deseti. Čeští Němci chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých provincií v českých zemích k Rakousku a v den zahájení zasedání vídeňského parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce. Čs. vojenské oddíly zahájily do demonstrantů palbu v Kadani, Chebu, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v dalších lokalitách, celkem zahynulo 54 českých Němců. V Kadani použilo československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet (22 mrtvých a 30 těžce zraněných).

23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí. Po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem zvláště v Chebu a Teplicích se národnostní potyčky přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo rozvášněnými českými nacionalisty obsazeno mj. Německé divadlo (Stavovské, dnes J. K. Tyla). Když v lednu 1921 řekl vyslanec Karel Krofta premiéru Janu Černému, že v Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i nacionalističtí fascisté, viděl v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní bouře a přiznal: Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko. Nacionálně rozvášněnou atmosferu doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily divadlo Němcům vrátit a čs. vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit částku potřebnou pro výstavbu nového kulturního stánku. V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský vyslanec Clerk Masaryka upozornil, že těhotná žena anglického činitele byla atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky), a její zdravotní stav hrozí smrtí. Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské bouře představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu státu na mnohem šovinističtější linii. [Klimek, 1996]

V létě 1921 se začaly do pohraničí vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno. K násilí sáhlo Československo i v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilisovalo několik ročníků. I v čistě českých oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilisačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilisaci krev, bylo 12 mrtvých Němců a 10 zraněných a v kraslickém okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře ošetřujícího zraněné: jeho jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to největším údivem,… že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění. [Klimek, 1996] Jinými slovy: čs. ozbrojené složky použily proti demonstrantům střely typu dum-dum. Mobilisace proběhla zcela neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V oblastech zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35 %, v Brně 31 %, v Bratislavě 28 %, ale v Chomutově 62 % vojáků. Legionáři mezitím strhli sochu Marie Theresie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zasahovaly ozbrojené složky státu v rámci stanného práva, incidenty byly krvavé, mrtví byli hlavně z řad slovenských Maďarů.

V roce 1923 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl důstojnictva z řad čs. Němců. Všichni důstojníci, kteří neabsolvovali alespoň čtyři třídy českých škol, dostali rozkaz se podrobit přísné zkoušce z jazyka služebního, z českých dějin a literatury. Pro velení vojska byla zřejmě zcela zásadní znalost české literatury. Seznam otázek z literatury obsahoval i takové absurdity, jak že se jmenovali babiččini psi v Babičce Boženy Němcové. Z důstojníků německé národnosti trvale nevyhovělo 68,4 %, byť běžnou češtinu ovládali, protože jinak by nebyli do čs. armády z rakousko-uherské armády převzati, dále 16,6 % Čechů, 13,7 % Slováků a 13,3 % Rusů. Evidentně se jednalo o etnické čištění. [Fučík, 2009]

V poválečných letech stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám, a tak podporoval zcela zjevně Čechy proti Němcům; státní zakázky dostávali jen Češi. Dále stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich zaměstnat české, podporoval hospodářský boj českých měst proti německým (např. Mělníka proti Ústí nad Labem), nedával Němcům zastoupení v různých organisacích, které ovládal, atd. atp. V roce 1925 se začalo s redukcí počtu státních zaměstnanců v zajímavém poměru: propuštěno bylo 15 tisíc Čechů a Slováků a 18 tisíc Němců a Maďarů. Vláda tuto statistiku podle národností nezveřejnila. [Rádl] Atmosferu otravovaly i jiné přehmaty, německy mluvící účastníci první světové války byli povoláváni na vojenská cvičení, kde byli hromadně degradováni. [Seibt, 1998]

Vlastimil Tusar

Za úřední řeč (státní jazyk) stanovil zákon v roce 1920 výhradně jazyk československý a reguloval užívání jazyků ve státní správě, zákonodárství, soudnictví a na veřejnosti. Úředníci státní správy v oblastech s více než 20 % menšinového obyvatelstva mohli jednat se stranami v jejich neúředním (pomocném) jazyce. Nejen od státních úředníků, nýbrž i od všech státních zaměstnanců zákon vyžadoval ovládání státního jazyka a předpisoval složení přísné zkoušky z jeho znalosti. Při projednávání jazykového zákona se vyskytl i jeden kritický hlas, a to přímo ministerského předsedy Tusara: Tento stát jsme vybojovali my… a tomuto státu budeme vtiskovat my, Češi, ráz svou prací, svým českým duchem. Ale, pánové, žádné paragrafy, žádné zákony, žádní policajti ani četníci nám nedovedou ten stát udržet, nedovedeme-li my tomu státu dát takovou vnitřní konstelaci, aby se udržel sám. Na mezinárodní konstelaci se nesmíme nijak spoléhat. Mezinárodní konstelace je něco měnivého. Ta je dnes taková a za deset, dvacet nebo třicet roků může být docela jiná. [Peroutka]

O šest let později vyšly prováděcí předpisy k jazykovému zákonu, které jeho uskutečňování konkretisovaly, zpřesňovaly a zpřísňovaly. Na jazykové vymoženosti byl kladen takový důraz, jako kdyby v nich ležela sama podstata československého státu. [Rádl] Poslanci v Národním shromáždění směli mluvit pouze ve státním nebo vlastním jazyce, tedy například maďarští poslanci nesměli pronášet své projevy, neznajíce slovensky, v němčině, navzdory tomu, že by jim všichni poslanci rozuměli. Vše se pracně překládalo.

Státním zaměstnancům bylo zapovězeno v práci mluvit jinak než ve státním jazyce – zde musel např. český Němec mluvit se zákazníkem nebo se svým spolupracovníkem, též českým Němcem, pod trestem jen česky, nebo železničář, čs. Němec, prodávající jízdenky nesměl ani v německých sídelních územích pod sankcí reagovat na požadavek či dotaz pronesený v němčině a musel odpovídat zásadně ve státním jazyce československém. Předpisy požadovaly znalost češtiny u všech státních zaměstnanců, tedy i u zaměstnanců pracujících v čistě německém prostředí. Všichni, i pomocní dělníci, se museli podrobit přísným zkouškám z češtiny, jejichž požadavky mnohdy daleko přesahovaly stupeň jejich vzdělání. [Slapnicka, 1975]

Zkuste si představit českého Němce byť hovořícího plynně česky, jak se, nenavštěvovav české školy, potýká v písemné části zkoušky s úskalími českého pravopisu, který dodnes dělá problémy většině rodilých Čechů. Podle prováděcího nařízení k jazykovému zákonu z roku 1926 se písemné a ústní zkoušky ze státního československého jazyka vztahovaly také na notáře, soudní tlumočníky, geometry, majitele inženýrských kanceláří, důlní inženýry, obvodní a obecní lékaře. Povinnost označovat českými nápisy všechny živnosti včetně restaurací vedla k tomu, že i v nejzapadlejší vesnici v německém sídelním území musely mít hospody jídelní lístek nejdříve v češtině a pak v němčině. Menšiny se mohly k obecním a státním úřadům obracet ve svém jazyce jen tehdy, měly-li v obci, okrese alespoň 20% podíl. Jinak s nimi musely jednat ve státním jazyce a nesměly mít v těchto místech nápisy v jiném než státním jazyce. Střed Prahy byl plný cizojazyčných nápisů v různých řečech jako Vacuum Oil Company, Au chat noir nebo Gelateria Italiana, ale německá označení viset nesměla. Nebyly povoleny žádné veřejné nápisy nebo oznámení v němčině s výjimkou upozornění pro turisty. Cizinci se nesměli ani v oblastech s alespoň 20% menšinou obracet na úřady v jazyce oné menšiny – to směli jen příslušníci menšiny trvale tam usedlí. [Rádl] [Zeman, 1998] To dalece přesahovalo to, co ve starém Rakousku postihovalo Čechy.

Zavedením státního jazyka se nejednalo pouze o otázku národnostní prestiže, nýbrž o citelný zásah do sociálně ekonomické struktury obživy cizojazyčného obyvatelstva. Podle úřední statistiky českých zemí poklesl počet zaměstnanců německé národnosti mezi roky 1921–1930 podle oborů o 38 až 48 % s výjimkou školství (pokles jen o 9 %). Nahrazováni byli českými. V důsledku nesložení zkoušky z úředního jazyka bylo v letech 1921 až 1930 propuštěno ze státních služeb 33 000 zaměstnanců německé národnosti. Údajně to bylo spojeno s reorganisací státních úřadů a podniků, v tomtéž údobí bylo ale přijato do služeb státních podniků 41 000 Čechů. Do roku 1930 se podíl německých státních zaměstnanců v českých zemích snížil na 12,7 % při jejich 30% podílu v celkovém počtu obyvatelstva. [Kučera, J., 1999], [Klimek, 2003]

Na podzim roku 1924 konstatoval německý poslanec v rozpočtovém výboru pražského parlamentu Taub, že bylo propuštěno sedm tisíc německých železničářů, kteří složili úspěšně jazykové zkoušky. Krátce poté se ministr Stříbrný chlubil, že zásluhou jeho strany bylo 40 000 německých poštovních úředníků a železničářů zbaveno míst a nahrazeno Čechy. [Jaksch, 1970], [Klimek, 2002]

Pro ilustraci článek v Českém slově z 28. 10. 1925: Pracovali jsme vytrvale pro práva a posice československého národa, zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je pouze silou vášnivých slov a článků. Všude tam, kde českoslovenští socialisté (tehdy ještě bez adjektiva národní) zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci, pošta, železnice, vedle jiných – jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na národě páchané… Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který decentralisován, jsa v osmi ředitelstvích – všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v tzv. zněmčeném území… A je tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle kterého veškeří zaměstnanci drah museli se podrobiti zkoušce z jazyka státního… Starali jsme se o to, abychom uhájili národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí.

Emanuel Rádl k tomu podotýká: Odporné – národnostní nadšení je filosofií nízkých vrstev obyvatelstva!. [Rádl] Pro srovnání poměry v Maďarsku ze stejné doby. V nařízení z roku 1924 o jazykových znalostech úředníka v oblastech s menšinami (alespoň 20 % podíl menšiny) se praví, že ve veřejné službě smí být zaměstnán člověk, který dovede pouze jazyk dotyčné menšiny. [Trützschler]

Na sklonku života se Masaryk choval stále méně jako president demokratické země a stále víc jako nevolený monarcha: trestná nakonec byla i pouhá polemika s jeho názory (případ Jakuba Demla)

Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. se zaměřoval hlavně proti komunistům a národnostním menšinám. Navržen byl nikoliv jako dočasný prostředek, nýbrž coby trvalá součást právního řádu. Neúměrně zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy. Byla jím zcela suspendována demokracie, neboť např. zřídil pro zvlášť těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho činitelů, porušovalo národní či náboženskou toleranci atd. Některá jeho ustanovení byla nejasná s možností volného výkladu. Zcela zbytečnou ochranu poskytoval státním symbolům a ústavním činitelům; urážka presidenta republiky se stala trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě zostřoval, takže trestnými se staly i výroky, že ČSR je vasalem Francie či že císař pán byl lepší než Masaryk. Onen zákon umožňoval pražským úřadům požadovat, aby sochy z doby mocnářství byly odstraněny z veřejných prostranství, jako např. znovu vztyčená socha Josefa II. v Chebu. [Boldt] Když komunistický poslanec Haken postavil v parlamentu před ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou čs. vlaječkou zapíchnutou do korkové zátky a láhev se převrátila a rozbila, byl vydán k trestnímu stíhání pro hanobení státních symbolů. [Klimek, 2002] Od doby přijetí zákona na ochranu republiky do konce roku 1933 (za deset let) bylo vedeno 6244 politických procesů, za další dva roky 1931–32 jich bylo již 2728.

16. 10. 1925 byla ve švýcarském Locarnu parafována smlouva, nazývaná též Rýnský garanční pakt, ve které se Německo definitivně vzdalo nároku na Alsasko-Lotrinsko a zavázalo se k demilitarisaci obsazené oblasti na levé straně Rýna po odchodu spojeneckých vojsk. Výměnou dostalo Německo něco pro ně velice výhodného: britsko-italskou garanci německé západní hranice s Francií a Belgií. [Haffner] Týž den a tamtéž byla podepsána i vojenská dohoda mezi ČSR a Francií. S ČSR a Polskem uzavřelo pak Německo arbitrážní dohody zavazující smluvní strany neměnit násilně své společné hranice, avšak nezaručované mezinárodními garancemi jako u západní německé hranice s tím, že hraniční spory bude řešit mezinárodní arbitráž. Mělo se za to, že státy na východ Německa patří kvůli chybějícímu c. a k. mocnářství do německé sfery vlivu.

Ačkoli potenciální územní požadavky Německa na východě cílily vůči Polsku, mohla z toho vyznívat potenciální hrozba i pro Prahu. Když Německo odstupovalo od locarnského paktu (7. 3. 1936) a obsadilo demilitarisované Porýní, nezapomnělo zdůraznit, že obě arbitrážní smlouvy zůstávají i nadále v platnosti. ČSR žádnou jinou smlouvu s Německem o vzájemných hranicích se již nepokusila sjednat.

Československý export poklesl z více než 21 miliard korun v roce 1928 na méně než 6 miliard v roce 1933. Obzvláště byla postižena průmyslová odvětví závislá na exportu a ta se nacházela hlavně v Sudetech. Českoslovenští státní příslušníci německého jazyka byli v době hospodářské krise mnohem více postiženi nezaměstnaností než Češi – v zimě 1933/34 tvořili v ČR dvě třetiny lidí bez práce. Jejich nezaměstnanost přetrvávala i v létech následujících, kdežto u Čechů rapidně klesala. [Gebel], [Zeman, 1998] V pohraničních oblastech bylo nejen mnohem více nezaměstnaných než ve vnitrozemí, ale také bankrotů podniků, konfiskací zadlužených usedlostí a živností, sebevražd a nemocí. České banky, podnikatelé a vláda se starali především o záchranu firem v českých rukách. [Zeman, 2002]

Příčinou postižení Sudet byl převážně spotřební průmysl (textil, sklo, keramika, dřevo), který je na výkyvy nabídky a poptávky za hospodářské krise zvláště citlivý, jeho vysoká závislost na exportu dodatečně zvýšená rozpadem Rakouska-Uherska, tj. radikálním omezením vnitřního trhu jen na Československo. Další příčinou krutého dopadu krise byly strukturní zásahy republikové politiky vůči německy osídleným oblastem, tedy vyloučení německých zaměstnanců a úředníků ze státní správy, ztráta desetitisíců pracovních příležitostí v důsledku pozemkové reformy, propouštění německých zaměstnanců politicky a hospodářsky vynuceným zaměstnáváním Čechů v německy osídlených oblastech. Na vrcholu krise byly z 27 okresů s více než 10 % nezaměstnaných 23 okresy převážně německé. V roce 1936, kdy jinak všude krise opadala, bylo mezi sudetskými Němci ještě 525 tisíc nezaměstnaných, více než v celé Francii, zatímco mezi českým obyvatelstvem (při dvojnásobném počtu obyvatel) 311 tisíc. [Seibt, 1998] A to v období mezi rokem 1934 a mnichovskou konferencí v roce 1938 přecházelo hranice, hlavně do Německa, odhadem 80 až 100 tisíc sudetských Němců za prací, kteří se tudíž v čs. statistikách nezaměstnaných nevyskytovali. [Gebel] Dokonce může vznikat dojem, že nezaměstnanost postihovala Němce selektivně, což napovídají následující údaje: ke konci roku 1935 činila nezaměstnanost v okresech s 80…100 % německého obyvatelstva 19,2 %, při 50–80 % Němců v okrese 17,2 %, při podílu Němců 20–50 % byla nezaměstnanost 10,8 % a při podílu pod 20 % už jen 9,2 %. [Kural, 2008]

Do července 1938 klesla nezaměstnanost v německých oblastech na 14,5 %, v ostatních činila už jen 5,6 %. To velmi kontrastovalo s Německem, kde nezaměstnanost byla snížena na minimum a kde byly také podstatně vyšší výdělky. Mezi českými Němci se šířilo přesvědčení, že československé vedení znevýhodňuje sudetoněmecké hospodářství záměrně nebo z nedbalosti a neschopnosti např. v zadávání státních zakázek českým firmám v německých oblastech, v neexistenci státního programu pro hospodářské posílení postižených oblastí, že sudetoněmecký průmysl je systematicky oslabován a hospodářství je čechisováno. [Zimmermann], [Bohmann], [Boyer, 1995], [Boyer, 1999]

Sudetoněmečtí politici naléhavě a neustále požadovali podporu pomocí státních investic v postižených oblastech, ale marně. Např. rozpočet ministerstva veřejných prací na rok 1937 přiděloval pouhých 7,7 % finančních prostředků německým oblastem. [Slapnicka, 1960] Na rozdíl od západních států byla v následnických státech podpora v nezaměstnanosti nedostatečná, ubohá, v ČSR měli nárok na podporu jen členové odborů (tzv. gentský systém). Ostatní nezaměstnané musely podporovat obce. A ty byly vbrzku s financemi u konce. V roce 1931 se nezaměstnanost v celém státě pohybovala okolo 20 %, v pohraničí osídleném Němci přesahoval podíl nezaměstnaných 50 %. O rok později odhadl Svaz průmyslníků, že 3,3 milionu německého obyvatelstva ČSR se podílí na celkovém počtu nezaměstnaných 60 procenty. [Klimek, 2003] V roce 1934 byla ČSR v absolutním počtu nezaměstnaných (cca 0,7 mil.) čtvrtá na světě za USA (10,7 mil.), Německem (3,1 mil.) a Velkou Británií (2,2 mil.). V procentech nezaměstnaných patřilo ČSR ve světovém žebříčku místo páté, v evropském první. [Klimek, 2002]

Československo si zjevně nedovedlo s hospodářskou krisí poradit. Zatímco v roce 1936 už překročil průmysl Evropy stav z roku 1929 o 8,6 %, v ČSR za ním zaostával o osm procentních bodů. Hlavní příčinou toho bylo, že za krise se snížil zahraniční obchod ČSR o 70 % a tuto ztrátu se podařilo do roku 1936 zmenšit jen o 15 procentních bodů. V letech 1936–37 dosahoval obrat zahraničního obchodu 57 %, export 58 % a import 55 % předkrisové úrovně, zatímco národní důchod už dostihl 92 %. Roku 1937 dosáhl vývoz z ČSR dle hodnoty 40 % předkrisové výše. Podíl ČSR na světovém exportu klesl od konce 20. let z 1,9 na 1,6 %, obdobně i na průmyslové výrobě. [Klimek, 2002]

V květnu 1933 se novelisoval jednací řád parlamentu, podle něhož zákony má v prvním čtení předkládat premier nebo příslušný ministr a vystoupit k nim má přední parlamentní reprezentant každé vládní strany, jednání poslanecké sněmovny má být přítomno nejméně 30 poslanců a své projevy nesmějí poslanci číst (často totiž předčítali censurou zabavené články, proti kterým, podchyceným ve sněmovním protokolu, censura již zasáhnout nesměla). Účast poslanců i poté zůstávala mizivá, a když už se obtěžovali ve svých lavicích sedět, lhostejně mlčeli. Novým jednacím řádem byla nastoupena cesta k degeneraci čs. parlamentu, urychlil se již stávající odklon od demokracie.

V červenci 1933 parlament přijal novelu zákona o mimořádných opatřeních z roku 1920, nový tiskový zákon, zákon na ochranu cti, přitvrdil předpisy o tisku ze zákona na ochranu republiky, schválil zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a nedobrovolném překládání soudců. Vláda a úřady nabyly práva vykonávat dozor nad činností spolků a zastavovat ji, rušit kolportáž a rozšiřování tiskovin, ba porušovat listovní tajemství. Když byl v červnu 1934 přijat další tiskový zákon, psalo se v zabavených článcích o opatřeních, kterými si vláda… zajišťuje absolutní diktátorskou moc a zabezpečuje se nejen před kontrolou parlamentu, ale i před kontrolou tisku a veřejnosti.

Zákonem č. 131/1936 Sb. o obraně státu se mělo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa. Jeho protisudetské zaměření však eskalovalo stávající národnostní konflikt a bylo jedním z důvodů, proč Velká Británie Československu odmítla v r. 1938 podporu a postavila se na stranu Hitlera (mise lorda Runcimana). Zákon o obraně státu totiž zavedl v § 19 odst. 9 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem: Důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase. Za státně nespolehlivé třeba pokládati zejména osoby, o kterých možno míti důvodně za to, že by zneužily svého postavení v duchu obraně státu nepříznivém, zvláště pak ty, které vyvíjely nebo vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě a bezpečnosti Československé republiky anebo proti obraně státu, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby svésti hledí, anebo takovou činnost vychvalují, schvalují nebo podporují, které byly příslušníky politické strany, jež byla po účinnosti tohoto zákona pro protistátní činnost úředně rozpuštěna, které mají podezřelé styky s jinými osobami státně nespolehlivými anebo s cizinou a p. Státně nespolehlivé osoby nesměly řídit podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou, bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen. Významným ustanovením byl § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, protože v zákoně se uvádělo: Pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní.

V praxi zákon umožňoval zabavovat v pohraničním pásmu (ve 157 politických okresech) nemovitosti včetně budov, vojsko rozhodovalo o stavbách, o užívání komunikací, veřejných objektů (i hájenek a loveckých chat), armáda rozhodovala i o udělování živnostenských licencí atd. [Klimek, 2003] Jakkoli nelze upřít oprávnění Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jakým to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, v praxi plošnou diskriminací a rekriminací osob dle libovůle čs. úřadů, které stát zbavit práva se bránit pravomocným rozhodnutím okresních policejních ředitelství o státní nespolehlivosti, prokázalo již potolikáté od založení republiky, že není právním a demokratickým státem. [Iuridictum]

Volební plakát Sudetoněmecké strany (Němče! Tvůj hlas jedině Sudetoněmecké straně předsedy Konrada Henleina)

V parlamentních volbách v roce 1935 získala Sudetendeutsche Partei (SdP) v čele s Konradem Henleinem vůbec nejvíce hlasů (15,2 %, 1 249 530 hlasů) ze všech čs. politických stran (agrárníci 14,3 %, 1 116 593 hlasy, sociální demokracie 12,6 %, 1 034 774 hlasy). Leč pomocí přepočítávacích koeficientů (k získání jednoho poslaneckého mandátu např. v Praze byla zapotřebí jen cca polovina hlasů než v německých volebních krajích) získala o jeden mandát více strana agrární. Hrstka československých politiků v čele z Hodžou naléhala na účast SdP ve vládě, ale byla oslyšena. [Klimek, 2003]

Britský premiér N. Chamberlain se již 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s americkými novináři, že Československo je v dnešní podobě neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí. [Richter] V srpnu 1936 varuje Vojtěch Mastný, vyslanec v Berlíně, presidenta Beneše: Nepodaří-li se naší vládě v nejbližší době dospěti k uspokojivé dohodě se sudetskými Němci, a to především s henleinovci, nezbytně ztratíme hranice našeho státu. Zdůvodňoval to tím, že v Anglii, zejména ve vrstvách konservativních, rozmohla se these o útisku Němců v ČSR a o naší nesmířlivosti, a že these tato ujala se do značné míry i ve Francii. Beneš však doufal v rozpad SdP a odmítal s Henleinem jednat [Klimek, 2003].

Konrad Henlein, nebyv přizván k vytvoření nebo účasti na vládě, žádá 2. 3. 1937 poprvé otevřeně pro čs. Němce autonomii a právní subjektivitu. Poslanec agrární strany Stoupal zase požadoval, aby 90 % všech hospodářských podniků bylo vyhrazeno nároku státního národa. [Brügel, 1967] V témže březnu 1937 navrhuje ministerský předseda Milan Hodža federalisovat československý stát, vytvořit statut národnostních menšin vycházející ze stávajících legislativních ustanovení, ale naráží na rozhodný odpor politiků a ministerských úředníků, zejména však na odpor samotného Beneše. Beneš později existenci Hodžova návrhu zcela popíral [Kuklík-Němeček], [Trützschler] Již na podzim 1937 začal ve Velké Británii převažovat názor, že hlavním, ne-li jediným důvodem čs. těžkostí ve vztahu k Třetí říši je Benešova tvrdohlavost a malá myšlenková pružnost v řešení sudetoněmecké otázky. (The Times, 29. 11. 1937, citováno dle [Lukeš])

Ministerskému předsedovi Hodžovi se na přelomu března a dubna 1938 podařilo vynutit si na Benešovi slib účasti SdP ve vládě, ale až po komunálních volbách. Jaksch, předák německé sociální demokracie a velký přívrženec Československa, shrnul v listu Sozialdemokrat 29. 3. 1938, že stát bral existenci milionů neslovanských občanů na vědomí až tehdy, když to bylo absolutně nezbytné. Pavel Eisner se vyjádřil k témuž thematu takto: Česká kulturní germanofobie se stává pomalu evropským unikátem… Existují i výjimky, ty však nejsou rozhodující pro celkový stav, jenž je ve svém celku pathologický (obě citace dle [Brügel, 1967]).

Konrad Henlein, politik, který dosáhl mnohých vítězství; většina z nich se posléze ukázala být Pyrrhovými

V dubnu 1938 vláda předložila návrh tzv. národnostního statutu, o němž informovala svá vyslanectví v Paříži, Londýně a Berlíně, ne však československou veřejnost (!). Zamýšlí prý připravit zákon o zabraňování denacionalisaci, zamezit zneužívání (českých) minoritních škol, doplnit zákon jazykový, aby přestaly všechny šikany, zaručit menšinám proporcionální účast ve státním rozpočtu, upravit jmenování státních úředníků tak, aby menšiny v dohledné době docílily svou proporcionální kvótu početní, zajistit aby vždy v německých a menšinových krajích bylo značné procento úředníků jazyka německého a menšinového, připustit školskou samosprávu, učinit opatření proti politice píchání špendlíkem v četnictvu, policii, soudní, berní a správní službě, na železnicích a poštách a vůbec odstraňovat třenice jazykové a národnostní v úřadech. [Churaň]

Sudetoněmci vznesli 24. 4. 1938 tzv. karlovarské požadavky SdP: „Jako utiskovaní se budeme cítit potud, pokud my Němci nebudeme smět dělat totéž co Češi. Všechno, co je dovoleno Čechům, musí být dovoleno také nám. Jedním slovem: Chceme pouze žít jako svobodní mezi svobodnými. Pokud má v československém státě dojít ke klidnému vývoji, potom je třeba kromě již naznačeného provést v rámci budoucího státního a právního řádu trojí revisi – revisi historického mythu, revisi pojetí slovanské bašty a revisi zahraničně politického postavení:

1. Obnovu plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem
2. Uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě
3. Uznání nedotknutelnosti německého sídelního území
4. Vybudování samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud jde o zájmy a záležitosti německé národní skupiny
5. Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa
6. Náprava veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví vznikly
7. Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí úředníci a veřejní zaměstnanci
8. Plná svoboda přiznání se k německému národu a německému světovému názoru.“

[Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967]

Kromě druhé části požadavku ad 8 jsou ostatní z demokratického hlediska nenapadnutelné, byť body 2 a 4 vyžadují přestavbu státu na federativním základě. Protože před jednáním každá strana své požadavky maximalisuje, aby mohla v zájmu dohody z nich slevovat, dalo se téměř s jistotou očekávat, že by alespoň od požadavku vyznávat německý světonázor čeští Němci ustoupili. Jenže k jednání pro neústupnost české strany vůbec nedošlo.

7. 5. 1938 navštívili britský a francouzský vyslanec čs. ministra zahraničí Kroftu a doporučili čs. vládě, aby vyřešila německou otázku v zemi v mezích, které jsou slučitelné s integritou československého státu. [Moravec, E.]

V květnu 1938 proběhla tzv. první (květnová) mobilisace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána zprávami o koncentraci německých vojsk při čs. hranici, které byly nepravdivé a možná šlo o řízenou provokací. Podle britského historika Zbyňka Zemana nelze ale vyloučit variantu, že Beneš těchto zpráv, které obdrželi i Britové, využil k vojenskému obsazení pohraničí pod záminkou mobilisace, aby při nadcházejících komunálních volbách zabránil pokusům vyhlásit tato území za německá. Od květnové krise (mobilisace) považovali francouzský premier Daladier a jeho ministr zahraničí Bonnet Beneše za hrozbu evropskému míru. Bylo jasné, že Beneš je ochoten obětovat zájmy Evropy malichernému českému nacionalismu. [Zeman, 2002]

Pro přiblížení německých požadavků uveďme i kvintesenci druhého memoranda, které předložila SdP 9. 6. 1938 československé vládě. Pravilo se v něm, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i pro národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definoval se v něm suverénní lid jako sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zákonodárná moc se svěří parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, občanů, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganisaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během trvání republiky. [Sládek, M.]

Z uvedeného je jasné, že všechny tyto požadavky byly slučitelné s demokratickým zřízením, ale tomuto pokusu o dosažení rovnoprávnosti mezi národnostmi se sluchu nedostalo. Vláda sice přijala memorandum SdP jako základ pro diskusi o řešení, vzbouřil se však český tisk v duchu českého šovinismu: Naší povinností je v žádném případě neustoupit těmto provokativním návrhům (České slovo). Rozdělení státu na autonomní jazykové oblasti se samostatnou vládou a zákonodárným sněmem… by narušilo stát a ochromilo jeho správu (Lidové noviny). Požaduje-li SdP reparace, budeme muset požadovat reparace za škody způsobené našemu národu za tři sta let (Hraničář – všechny citace z tisku dle [Sládek, M.]).

Menšinám ve státě, zejména Němcům, se od začátku čs. státu dávalo urážlivě najevo, že jsou ve státě neplnoprávní. Hlavními propagátory a nositeli těchto postojů byli národní socialisté, národní demokraté a národně demokratická mládež, která si říkala integrální nacionalisté, a všechny (národnostně) české politické strany s výjimkou KSČ. Čeští nacionalisté ještě uprostřed roku 1938 vyložili svou ideu československého státu takto: Posláním československé republiky jest býti národním státem, jenž by sloužil národním cílům státního a vládnoucího československého národa a v němž by národnostní zlomky byly v postavení národnostních menšin. Občané německé národnosti mohou být rovni členům národa československého před zákonem, nemohou však míti postavení politicky rovnocenné. [Národní myšlenka], [Churaň]

Francouzský ministr zahraničí George Bonnet předal 17. 7. dokument pro čs. vládu, která se podle něj musí zbavit ilusorních představ. V případě války zůstane Jugoslávie stejně jako USA neutrální, Rumunsko a Polsko nepřipustí průchod sovětské pomoci do ČSR, Francie musí mít jistotu britské ozbrojené podpory, jenže Britové mohou navrhnout arbitrážní řešení otázky čs. Němců, čímž by rozhodnutí přešlo do třetích rukou. Bonnet řekl čs. vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému otevřeně: Francie nepovede válku kvůli Sudetům. Na veřejnosti samozřejmě potvrzujeme naši solidaritu, jak si to přeje československá vláda… aby dosáhla čestného mírového řešení. V zájmu přijatelného řešení sporu bude francouzský kabinet nadále veřejně připomínat spojenectví s ČSR, československá vláda musí mít ale pevně na paměti, že Francie, stejně jako Anglie, do války nepůjde. [Klimek, 2002]

V srpnu 1938 byla zostřena už tak silná censura. Politici se rozhodli nepřipouštět, aby v tisku docházelo k projevům o aktuálních otázkách zahraniční a vnitřní politiky, které by mohly býti vykládány jako znesnadnění jednání o těchto problémech nebo jako zkreslování skutečné situace nebo vyvolávání nálady odlišné od objektivního zodpovědného klidného posuzování. Výsledkem bylo, že sdělovací prostředky zprávy zkreslovaly do růžova, ujišťovaly čtenáře, že demokratický a pokrokový svět stojí za ČSR, že se ČSR nemůže stát nic zlého, přání se vydávala za pravdy, takže Češi nebyli vůbec připraveni na nutnost ústupků národnostním menšinám ani na možnost prohry.

Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George vytáhl Benešovy sliby o švýcarském uspořádání Československa (do té doby v ČSR pečlivě utajované) na světlo světa ve svých dvoudílných vzpomínkách Pravda o mírových smlouvách, které vyšly v Anglii před mnichovskou krisí. Začaly je otiskovat přední britské deníky a způsobily naprostý odvrat britského veřejného mínění od Čechů. Jeho úsudek o Benešovi v jeho knižních vzpomínkách zněl: Mezi mnoha neštěstími, která dopadla na Rakousko ve dnech velké kalamity, jedním z nejhorších bylo, že Československo na mírové konferenci nezastupoval… Masaryk, nýbrž impulsivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet. Názor Lloyda George v předvečer mnichovské krise: Kdyby vládci Československa v pravý čas, bez čekání na hrozivý tlak Německa, splnili slib, že poskytnou různým rasám ve své republice lokální autonomii podle vzoru švýcarské konfederace, mohly být nynější komplikace vyloučeny. [Jaksch, 1970]

Teprve lord Walter Runciman donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků (tzv. I., II. a III. plán) předložila čs. Němcům vážný usmiřovací plán, když zcela odmítl tzv. III. plán předložený čs. vládou během jeho mise v ČSR jako nedostatečný. Na konstruktivní návrhy nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla proto málem panika, ale tehdejší Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů Runcimanovi a v podstatě jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelisace jazykového zákona a miliardová půjčka pro oblasti postižené krisí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi). 7. 9. 1938 byl odevzdán SdP. Ta však na pokyn Berlína jednání o IV. plánu odmítla. České veřejné mínění, ukolébáno optimistickým tiskem, netušíc téměř nic o vývoji věcí, bylo zcela zaskočeno vládními návrhy.

13. 9. dali Konrad Henlein a Karl Hermann Frank pražské vládě ultimátum, podle kterého měla stáhnout policii z převážně německých okresů a předat policejní moc starostům, protože československá policie zcela resignovala na udržení pořádku. Praha nereagovala a vláda to posoudila jako velezradu – rozpustila SdP, Henlein a jeho štáb uprchli do Německa, kde 15. 9. Henlein zakončil svůj projev poprvé osudovou větou: Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!). Tentýž den, 15. 9., se setkává Chamberlain s Hitlerem v Berchtesgadenu, je rozhodnut mu postoupit čs. území osídlená Němci podle zásady sebeurčení, protože ztratil, stejně jako celá Velká Británie, důvěru v Beneše a v čs. státní vedení vůbec.

Do věci se zapojil i Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d’Italia požadoval pro české Němce vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům. 21. 9. duce řekl: Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat delikátní situace, je to proto, že bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.

Požadavek postoupení území Německu byl předložen čs. vládě Francií a Velkou Británií 19. 9. a byl odmítnut. Ministerský předseda Hodža pak poprosil francouzského vyslance v Praze o písemné vyjádření jeho vlády, že se Francouzi kvůli českým Němcům nedají na pochod: Vedoucí muži Československa budou toto krytí potřebovat, aby mohli přijmout francouzsko-britský návrh. Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 ve dvě hodiny ráno, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Vláda v 9 hodin ráno postoupení území Německu s více než 50 % německých obyvatel přijala a podnikla nutné kroky ke své demisi, aby další den demitovala [Tesař, 2000].

Chamberlain odcestoval hned 22. 9. k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že krise je zažehnána a že bude s Hitlerem jednat už jen o modalitách předání území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout, protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky, tj. postoupení čs. území v jejich prospěch. To předtím nežádal. Dále navíc chtěl, aby v některých k Sudetům přilehlých okresech proběhl plebiscit o tom, zda obyvatelstvo chce zůstat v ČSR, nebo se připojit k Německu, a vznesl nárok na postoupení i německé enklávy Lanškroun – Moravská Třebová – Svitavy.

V podstatě byl Hitler mírovým řešením nemile překvapen. Byl už zcela zaměřen na připravované válečné rozdrcení celého Československa. Československá vláda 23. 9. a se svolením Francie a Velké Británie vyhlásila mobilisaci. Hitlerovi vysvitla opět naděje na zamýšlený vojenský zásah. Byl odhodlán 28. 9. ve 14 hod. nařídit všeobecnou mobilisaci německých branných sil proti Československu. Diplomatické úsilí nejen Francie a Velké Británie, nýbrž i Mussoliniho, a Rooseveltův vzkaz, že USA budou v případě vojenského útoku proti Československu Velkou Británii a Francii podporovat, donutily Hitlera mobilisaci o den odložit [Beran].

V ČSR se ozvaly hlasy, že godesberské požadavky de facto anulují souhlas Hodžovy vlády z 21. 9. o postoupení území s převahou německého obyvatelstva, ale nová vláda Syrového tento závazek převzala, o čemž Beneš 25. 9. zpravil Paříž. Západní spojenci měli za to, že godesberské memorandum je pouze variantou britsko-francouzského plánu, se kterým Praha již souhlasila. Nová vláda Syrového měla do mnichovské konference jedinou starost: jak podvést vojáky v poli, aby jim pod nosem vydali nepříteli co nejdříve hlavně chebský a ašský okres, které československé pořádkové jednotky po sudetoněmeckém povstání nebyly již s to opanovat. Syrový se na zasedání vlády ve svém projevu obával, aby se o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedovědělo. Nová vláda neodvolala zásadní souhlas předchozí vlády s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to vytvořila prostor. Parlament nesvolala a začala se dohadovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva, kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu a v jakém pořadí, a která území by se možná dala různými manipulacemi zachránit. Mnichovská dohoda byla pro vládu šokem, protože se s ní nikdo nebavil, a nezachránila nic. Pošlapala jen všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganisovala velkolepé vojenské cvičení, nazývané všeobecnou mobilisací československých branných sil. Mimochodem, mobilisace nebyla dokončena ani v době, kdy Československo po mnichovské dohodě do 10. 10. předalo území Německu [Tesař, 2000].

Na Rooseveltův a britský popud Mussolini navrhl další jednání o sporné záležitosti, z něhož se vyvinula mnichovská konference čtyř mocností (29. 9. 1938), de facto arbitráž. Hitler k ní přistupoval velmi nerad a z donucení, její úspěch by pro něho znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen na Sudety. Ještě během konference doufal, že ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako isolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o postoupení území se nejednalo, to už bylo před konferencí vyřízenou záležitostí. Mnichovská dohoda je tedy založena na faktu postoupení pohraničních území Německu, přijatého československou vládou již 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát do 10. 10. V dodatku je zakotven princip mezinárodní garance nových hranic Československa, ve druhém dodatku se konstatuje, že plánované pokračování konference není nutné, protože Polsko požadovaná území obsadilo ihned a maďarské požadavky měly být regulovány později, což se stalo vídeňskou arbitráží 2. 11. 1938. Hitler prohrál. Tvrzení o tom, že teprve mnichovská konference přijala postoupení Sudet ve prospěch Německa, je tedy uměle vytvořený mythus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o postoupení pohraničí rozhodla, sice pod spojeneckým nátlakem, ale sama československá vláda již před týdnem. Z textu preambule mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které již bylo dosaženo, o odstoupení sudetoněmeckého území Německu… [Sládek, M.]

Reakce dobového tisku na Mnichovskou dohodu

Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organisační rámec postoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Obdobně je tomu s českým mythem, že rozhodovali o nás bez nás. Nerozhodovali, pouze odvrátili bezprostřední vojenské rozdrcení celého Československa, když pohraniční území byla tak jako tak vysloveným souhlasem československé vlády ztracená. Přijetím podmínek mnichovské dohody se ČSR zavázala zrušit své vojenské smlouvy a předat Wehrmachtu své pohraniční pevnosti, nikoli však armádní výzbroj a výstroj. Hitlerovi padlo do rukou pouze pár pevně namontovaných pevnostních kulometů – pokud je ovšem ČSR stačila do několika málo pevností nainstalovat. Německo získalo i několik muničních továren, zcela nesmyslně postavených za první republiky v Němci osídleném pohraničí [Tesař, 2000].

Od 20. 9. 1938 začali Poláci, na rozdíl od Němců, na čs. hranicích soustřeďovat svá vojska. 21. 9. předložili v Černínském paláci územní požadavky svých zemí vyslanci Polska a Maďarska. Týž den, kdy se konala mnichovská konference, 29. 9., předal polský vyslanec čs. vládě ultimátum o vrácení Těšínska, části Spiše, Oravy, železniční tratě Čadca-Zwardoń polskému státu do 1. 10. (Slovenské republice byla tato území vrácena Německem 17. 10. 1939.) V rámci mnichovské dohody připadla Německu i Petržalka s menšinou německých obyvatel a Devín. Dne 2. 11. 1938 se ve Vídni sešli ministři zahraničí Německa a Itálie, Joachim von Ribbentrop a Galeazzo Ciano, aby zčásti vyhověli maďarským požadavkům na postoupení území na úkor Slovenska. Přiřkli Maďarsku 10 390 km², a tím okresy Senec, Galanta, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a Košice, tedy méně, než obnášela území nepatřící k Horní Zemi (Slovensku) uzmutá Československem po 1. světové válce Maďarsku.

Část čs. generality i politiků sice vyvinula koncem září 1938 na Beneše nátlak, aby se proti Německu vojensky vystoupilo, ale Beneš to odmítl a jeho protivníci se podvolili. Důvody k tomu byly asi tyto: Francie ve své nótě 21. 9. 1938 zdůraznila, že ČSR nepřijde vojensky na pomoc, nepostoupí-li oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Vojenský zásah Velké Británie a SSSR byl smluvně vázán na vojenské vystoupení Francie. Francie účinně vystoupit na obranu ČSR nemohla; když už nic jiného, bránil jí v tom silný německý obranný val (Siegfriedova linie) na západních hranicích s Francií a Belgií. Kdyby přes to vše Francie vojensky zasáhla, a tudíž SSSR by byl povinen přispěchat na pomoc, byla by jeho pomoc nicotná, protože Polsko odmítalo přesun Rudé armády přes své území a Rumunsko použití svých železnic. Zbýval by jen přesun letecký, kterým by se daly denně dopravit do ČSR teoreticky asi nejvýše dva tisíce vojáků s lehkou výzbrojí, těžkou výzbroj tehdy letadla nebyla v podstatě schopna přepravovat.

Generál Krejčí odhadl, že i kdyby Rudá armáda neprodleně přispěchala ČSR na pomoc, dostala by se na Moravu nejdříve až za zhruba šest týdnů. Kdyby ČSR francouzskou a britskou nótu z 21. 9. odmítla a došlo by k vojenskému střetu s Německem, byla by jednoznačně odsouzena jako původce válečného konfliktu a prezident Beneš jako hlavní viník. Francie by tedy ČSR na pomoc podle smlouvy nepřišla (klauzule o nevyprovokované agresi), Sovětský svaz a Velká Británie také ne. Společnost národů by ale jednoznačně označila za agresora ČSR. Mobilisovali Češi, nikoliv Němci a mobilisace se pokládá za casus belli. Pro zajímavost: sovětský vyslanec v Praze Alexandrovskij tvrdil, že Beneš chtěl vyprovokovat SSSR k válce proti celému světu, jen aby se vyhnul lokálnímu, isolovanému konfliktu mezi ČSR a Třetí říší.

Beneš si byl vědom, že v případě nevyhraného ozbrojeného střetu (za dané konstelace nemohl být pro ČSR vítězný) by byl tak nebo onak obviněn z chybné zahraniční i vnitrostátní politiky. Pod vlivem lidských ztrát z vojenského střetnutí s Německem, s Maďarskem a Polskem by bylo bývalo vypořádání se s viníkem, tedy s ním, mnohem intenzivnější a pomstychtivější než při řešení mírovém. Obvinění z rozpoutání války by mu také bylo bývalo znemožnilo se později opět etablovat jako vůdčí čs. státník.

Dodnes se nenašel ani jeden dokument z doby před 12. 9. 1938 (Hitlerova řeč na stranickém sjezdu v Norimberku), který by plánoval připojení českých území k nacionálně socialistickému Německu. K. H. Frank uvedl po válce do protokolu, že nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie, prostě vedení SdP do doby Hitlerova norimberského projevu připojení k říši neplánovalo. Existuje i svědectví, že v srpnu nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: Sám nevím, zda nám Hitler pomůže… dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí. [Gebel]

Kromě dopisu Henleina Hitlerovi z listopadu 1937 neexistuje žádný dokument nebo výrok, který by alespoň náznakem doložil, že Henlein usiloval o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítal. Podle historiků Stanislava Bimana a Jaroslava Malíře přesvědčilo Henleina teprve přijetí britsko-francouzského ultimata 21. 9. 1938 československou vládou (odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu), že může dojít k připojení Sudet k říši. Přípravné práce k tomu zahájil teprve 22. 9.

Jediný, na první pohled vágní dokument, který se zdá potvrzovat přípravu SdP k odtržení Sudet, je tzv. Grundplanung O. A. Co znamená ona zkratka O. A. se dodnes neví. Nedatované a nepodepsané strojopisné memorandum bylo po válce podle Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři [Gebel], podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemí a zlikvidovat český národ.

Velmi pozoruhodné je, že nikde neexistují zmínky o něm, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není. Po válce bylo předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s H. Krebsem a K. H. Frankem (základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka) a poprvé bylo, téměř celé, publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až na začátku 60. let [Král, 1972]. V Internetu lze nalézt fotokopie údajného německého originálu i jeho český překlad.

Podrobíme-li text a okolnosti jej doprovázející analyse, začnou se vynořovat nesrovnalosti zásadního rázu. Dokument byl nalezen v době, kdy se vše psané německy vyhazovalo vidlemi z oken a pálilo. Proč zrovna tento text zcela výjimečně nedošel úhony? Zejména dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny. Proč byl nalezen v období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců? Podezřelá je také okolnost, že memoranda nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní a že až do konce 20. století nebyl zveřejněn celý. Z věty Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje připadne Německé říši, je zřejmé, že text musel vzniknout až po anšlusu Rakouska v březnu 1938. V protikladu k předchozímu je věta: S Benešem bojovat prostřednictvím jeho vnitropolitických odpůrců, jako např. Kramář (tato věta nebyla Králem zveřejněna), neboť v té době byl Karel Kramář již delší dobu mrtev. Dále se v dokumentu navrhují věci, které byly o několik málo měsíců později v ostrém rozporu s míněním vedení SdP (již začleněného do NSDAP), jako např. připojení moravskoslezských území ke Slezsku (bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku), doporučovaná manželství Čechů a Němců (sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit). Druhé diametrálně odporovalo zamýšleným asimilačním opatřením a plánům na oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Henlein a vedení NSDAP.

Při bližším prozkoumání fotokopií údajného německého originálu jsou nápadné i další věci. Na první pohled je jasné, že dokument byl napsán buď na českém psacím stroji, ß psáno zásadně jako ss, protože se na klávesnici českého stroje nedostalo pro nedostatek kláves, nebo na německém psacím stroji, který měl i ß, aby písařka zcela nepochopitelně všude zaměňovala ß za ss. Nedovedu si představit Němce, který by ß nahrazoval ss, když tento znak má ve výbavě psacího stroje. A proč by měl být napsán na českém stroji? Čech je ale zvyklý přepisovat automaticky ß na ss.

Memorandum Grundplanung O. A. není ani datováno, ani podepsáno. Nemá oporu v jiných dokumentech. Originál není k nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv MV ČR nepředložil originál, nýbrž pouze fotokopie pocházející z nedávné doby. [Gebel]. Vypovídací hodnota je tedy mizivá. Označovat jej za akční program SdP je zcela mylné. Co z toho všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je s nejvyšší pravděpodobností český podvrh.

Hubert Ripka

Se svědectvím přichází i Hubert Ripka (jeden z hlavních strůjců vyhnání), který již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After, v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi [Ripka]. K sudetoněmeckému povstání, které mělo vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku, 12. 9. 1938 napsal: Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina sudetských Němců nesympathisovala s národním revolučním socialismem… Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vznesen menšinou pangermánských extremistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile bylo vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. 9. 1938), stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilisační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilisační rozkaz bez váhání. ([Ripka] citováno dle [Brügel, 1967], [Berton])

Ripkou zveřejněná fakta se nehodila české zahraniční propagandě už za války, natož domácí propagandě po válce. Protože Ripkova kniha byla vydána jako neprodejná, prohledávali muži Františka Moravce podle Stanislava Bertona, který cituje svědectví Karla Lochera, londýnské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. [Berton]. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla přeložena do češtiny, Československo před světem razilo mythus o sudetoněmeckých rozbíječích státu, který se stal státní doktrinou poválečné ČSR, lží, na níž je založen československý stát.