Migrace obyvatelstva ČSR v letech 1938–39

V souvislosti s vyhnáním domácích Němců z ČSR po druhé světové válce se často uvádí, že s vysídlováním v tomto prostoru začali Němci po mnichovské konferenci v roce 1938, když z odstoupených území vyhnali obyvatelstvo československé národnosti. To neodpovídá pravdě. (Pokud není uvedeno jinak, používá se níže termín Sudety pro veškerá území odstoupená Československem Německu v roce 1938 bez Petržalky a území u Devína.)

Za feudálních dob byly oblasti jinojazyčného osídlení v českých zemích jasně ohraničené, vnitřně homogenní a kompaktní, vzdor mnohde spletitému průběhu svých hranic. Výjimku tvořilo několik měst se smíšeným, i když tehdy převážně německým obyvatelstvem, vesměs enkláv na česky osídleném venkově. Industrialisace čerpala potřebné pracovní síly zprvu převážně z nemajetného obyvatelstva z nejbližšího, potom blízkého okolí. Později, ke konci 19. a počátkem 20. století, když průmysl nabýval rozměrů, které přesahovaly lokální možnosti, přitahoval nemajetné obyvatelstvo ze vzdálenějších krajů. To znamená, že do německy osídlených oblastí v českých zemích ve stupňující se míře migrovalo obyvatelstvo českojazyčné. Tím se z krajů dříve téměř čistě německých stávaly oblasti národnostně smíšené.

Zvláště výrazný byl tento vývoj v severočeské hnědouhelné pánvi a podobné poměry bylo možno pozorovat i na Jablonecku. Jednalo se převážně o migraci ekonomickou, ale koncem 19. století se k ní družila také migrace podnícená nacionalisticky. Pod vlivem hraničářských organisací, jejichž cílem bylo počeštění celé země až po politické hranice, osídlovali jednotlivci i skupiny německy osídlené oblasti a zasazovali se tak za vidinu jazykově českého pohraničí. Rozsah této migrace byl jen zlomkem migrace ekonomické, ale migrace za tímto účelem byla mnohem účinnější pro počeštění, též i pro vzbuzení německého odporu, protože postup byl cílevědomý, zaměřený na nápadná místa a citlivé místní poměry. Mnoho úřednických míst ve státní správě bylo v německy obydlených městech už tehdy obsazeno dvojjazyčnými Čechy. Roku 1918 žilo v německy osídlených oblastech kolem 150 000 Čechů [Glaser], tedy tvořili kolem pěti procent tamějšího obyvatelstva. Z velké části se jednalo o osoby ve významných úřadech a pracovních posicích, které naznačovaly, že začíná zamýšlená čechisace. To muselo být ještě před vznikem republiky pociťováno jako citelné narušování německé sídelní oblasti. Česká migrace do německých sídelních oblastí během první republiky značně zesílila, obcí s německou většinou v důsledku migrace a počešťovacích opatření ubývalo; roku 1921 jich bylo 3579, do roku 1930 klesl jejich počet na 3397 [Bohmann]. V sedmi soudních okresech se národnostní většina přesunula ve prospěch Čechů [Seibt, 1998].

Časopis Hraničář. Myšlenku, že pohraničí je třeba chránit před Němci, převzali – v jiném kontextu – komunisté, a je dodnes živá na různých nacionalistických serverech jako např. Klub českého pohraničí

Státní zaměstnanci, úředníci, policisté a četníci se rekrutují z místního obyvatelstva, mají být tedy téže národnosti jako prostředí, v němž působí. Tak tomu bylo i ve starém Rakousku, i když už tam pronikl do státní správy v německy osídlených oblastech nadproporcionální podíl Čechů ve srovnání s jejich podílem v počtu obyvatelstva. Tento proces byl už tehdy poháněn národoveckou ctižádostí ovládnout celou zemi a umožňován rozšířenou dvojjazyčností českých úředníků. Na počátku republiky byli v zájmu kontinuity správy němečtí zaměstnanci a úředníci v německy osídlených oblastech po složení slibu věrnosti ve státním aparátu převzati ze starého Rakouska. Brzy byli však pod různými záminkami nahrazováni pracovníky české národnosti. Nejrozšířenější záminkou pro propouštění byla nedostatečná znalost státního jazyka podle jazykového zákona.

Velká část podniků působících na území republiky měla dosud sídlo v metropolích starého mocnářství, především ve Vídni. Nostrifikace znamenala povinnost přenesení sídla akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným z ciziny na území republiky. Tento, pro nový suverénní stát nezbytný proces byl uzákoněn v prosinci 1919. Přenesení sídla bylo spojeno s významnými kapitálovými přesuny, změnami ve správních radách i v managementu nostrifikovaných firem. Celkem bylo v průmyslu, obchodu a dopravě nostrifikováno 235 středně velkých podniků s akciovým kapitálem 2 mld. Kč, což byla třetina akciového kapitálu v Československu [Lacina, 1996]. Nostrifikace sama o sobě ještě neposílila majetkový podíl českého kapitálu oproti dosavadní německé převaze. Pro tento záměr musely být uplatněny další opatření a aktivity. Jednou z nejdůležitějších byla repatriace kapitálu. Jednalo se o dlouhodobou systematickou aktivitu, umožněnou především měnovou reformou roku 1919 a dalším zhodnocováním koruny v letech 1923 a 1924. České banky (především Živnostenská banka, Česká průmyslová banka, Agrární banka a Česká eskomptní banka) tehdy odkoupily nebo organisovaly odkup množství prvotřídních akcií firem působících v Československu od rakouských a maďarských majitelů a většinou je rozprodaly svým českým klientům a koncernovým podnikům. Tím se opět významná část průmyslového kapitálu dostala do českých rukou [Lacina, 1997].

Další cestou k posílení českého podílu a vlivu bylo zvyšování akciového kapitálu firem dosud v převážně německo-rakouském vlastnictví, umožněné syndikátem českých bank s původními vídeňskými bankami. Nový podíl tak zůstal v rukou dotyčných českých bank, čímž citelně vzrůstal jejich vedoucí vliv v průmyslu, nebo byl dále zprostředkován českým kapitalistům.

Řada státních hospodářských aktivit nepřímo znevýhodňovala sudetoněmecké hospodářství tím, že podporovala v různé míře převážně české podnikání a oblasti českého osídlení; v některých odvětvích jen mírně, v jiných téměř výhradně. Jednalo se o státní podporu elektrifikace, o státní podporu zakládání podniků, které v republice chyběly. Hlavně v oblasti zbrojní výroby, výroby spojené s rozvojem elektrotechniky a telekomunikace, byla vytvořena státní podpora veřejných staveb a veřejných prací, fond pro rekonstrukci silnic (silniční fond). Státní a státně podporované zakázky byly i v německých oblastech soustavně zadávány českým firmám. Státní podniky podporovaly přednostně české hospodářství, jednak zadáváním zakázek, jednak národnostním (jazykovým) znevýhodňováním německé pracovní síly [Lacina, 1996]. Jak uvádí Emanuel Rádl, byli Němci v ČSR a jejich podniky více zdaňováni než Češi a české podniky, neboť výše daňové sazby závisela na vůli berních, tedy převážně českých úředníků [Rádl].

Nové státní firmy zaměstnávaly i v německy osídlených oblastech (především na vedoucích a preferovaných místech) české úředníky a zaměstnance; i mezi dělnickými zaměstnanci to byli hlavně přistěhovaní Češi, kteří zastávali místa dělnické aristokracie. To představovalo opět nepřirozené strukturní znevýhodnění obživy původního obyvatelstva a útok proti původní homogenitě německého osídlení. Pozdější zákon ale stanovil, že národnostní poměr zaměstnanců musí odpovídat poměru v místě sídla podniku. I pro firmy s továrnami v německy osídlené oblasti to znamenalo, že národnostní poměr zde musí odpovídat poměru v sídle firmy – ponejvíce pražskému. To opět přineslo ztrátu zaměstnání značnému počtu Němců. Nové národnostní poměry mezi vlastníky, ve správních radách a ve vedení podniků podporovaly a prosazovaly též vyšší podíl českých zaměstnanců na úkor dosavadních německých.

František Machník, náměstek ministra obrany a autor tzv. Machníkova výnosu, písemného sdělení osmnácti společnostem, podmiňující získání veřejných zakázek národnostním složením zaměstnanců

Finančně hospodářský sektor státu byl kontrolován a regulován kontrolní komisí ministerstva financí, obsazenou výhradně Čechy, obdobně jako Pozemkový úřad kontroloval sektor agrární. Tím měla česká správa přístup k veškerým informacím v německých firmách a bankách v Československu, což umožňovalo českému kapitálu (vlivem národně solidární podpory, hlavně informační) pronikání do těchto podniků a získávání vlivu v nich. Mnoho firem, dříve převážně německých, přešlo do české správy hlavně touto cestou (např. Breitfeld & Daněk, Škoda, Spojené pražské strojírenské závody, Ústecká rafinerie cukru aj.). Během několika málo let vybudovala Živnostenská banka mocný koncern, který ovládal nebo kontroloval těžbu uhlí, těžký průmysl a mnohá další hospodářská odvětví. Česká hospodářská politika vyvíjela nátlak, aby německé firmy přednostně zaměstnávaly Čechy, vynucovala si, aby je financovaly české banky, aby spolupracovaly s českými firmami. To vše souviselo se systematickým počešťováním nejen německého kapitálu, nýbrž též německy osídlených oblastí.

Rozšířeným způsobem zvyšování kvóty českých zaměstnanců v německých firmách bylo jím podmiňované udílení zakázek státními nebo jinými českými firmami. Aby firma obdržela zakázku a tím se hospodářsky udržela, propustila část německých zaměstnanců a přijala české.

Ve starém Rakousku ustanovovaly místní jednací jazyk obce a okresy; tato práva jim byla za republiky odňata a byla řízena jen centrálně. Moravské vyrovnání z roku 1905, nadějné zřízení rovnoprávného národnostního soužití (podle návrhu Karla Rennera a rakouské sociální demokracie) bylo zrušeno. Tisková svoboda byla v zájmu ochrany státu omezena (ve srovnání s dobou předválečnou, ne s bezprostředně předcházejícím válečným režimem). [Glaser], [Slapnicka, 1960], [Slapnicka, 1970] Počet statutárních měst, která disponovala parlamentním systémem a posílenou autonomií (z velké části se jednalo převážně o města tradičně německá) byl resolutně snížen (zákony č. 210/1920 Sb., 243/1922 Sb.). Finanční samostatnost obcí byla ve prospěch ústředního řízení silně omezena (č. 334/1921 Sb.). Policejní úkoly obcí byly ve velké míře přeneseny na státní policii (č. 165/1920 Sb.). Pravomoc obecních zdravotních úřadů byla omezena a přenesena na státní obecní a okresní lékaře (č. 76/1919 Sb. a 232/1920 Sb.). Obce byly slučovány a rozdělovány nadřízenými orgány i bez schválení jejich představenstev a obyvatel (č. 285/1920 Sb.). Stanovení názvů obcí bylo svěřeno ministrovi vnitra (č. 266/1920 Sb.). Jazykové právo samosprávných organisací bylo autonomnímu usnesení odňato a svěřeno centrálnímu zákonodárství. Řada drobných změn obecního volebního práva, volební právo vojska (velké české posádky v německých městech) a úředně prováděné změny hranic obcí a volebních krajů v neprospěch německého obyvatelstva měly cílevědomě za následek zvyšování podílu českých členů obecních a městských správ, tedy uměle přivozované snižování moci původního německého obyvatelstva. Potlačení samosprávy se dělo v rámci politiky vůči menšinám, zejména německé, která se kdysi v Rakousku na jejím budování podstatně podílela – mnoho samosprávných zařízení vzniklo z její iniciativy. Byla to vesměs opatření ke zmenšení politického vlivu lokálního obyvatelstva [Slapnicka, 1960], [Slapnicka, 1975]. Správní reforma z let 1927/28 jen dále oslabila kompetenci místní samosprávy.

Sudetoněmečtí politici spatřovali ztížené postavení školství své národnostní skupiny především v početní redukci německých tříd a škol, v soustavném krácení rozpočtu německého školství ve srovnání s českým (menšinové školy) a v řízení německého školství českou centralistickou správou. Z dřívějších dob zděděné, nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství bylo už v prvních letech republiky redukováno s údajným cílem omezit je přinejmenším na průměr historických zemí (číselné údaje v [Kárník]); ve skutečnosti se dosáhlo mírného podprůměru. K říjnu 1920 bylo zrušeno 894 německých tříd s 50 tisíci žáky, o něž se zbývající třídy zvětšily a jimž se v mnoha případech značně prodloužila cesta do školy. Průměrný počet žáků v německých třídách se zvýšil jen mírně, ale v mnohých případech přesahoval počet žáků jedné třídy únosné meze [Welisch]. V dalších letech byly rušeny další třídy a školy. Úbytek dětí byl na sudetoněmecké straně skutečně značně vyšší než na straně české (v důsledku silnějšího poklesu porodnosti, větších válečných ztrát, epidemií a podvýživy). Očistí-li se však absolutní údaje o rozdíl mezi německým a českým úbytkem počtů školních dětí a vezme-li se v úvahu větší hustota německého školství převzatého z předešlé epochy (převýšení německé hustoty se odečte), činí reálný úbytek německých škol 10–12 %. To je mnohem méně, než ukazuje prosté srovnání původních počtů, nicméně znamená takový úbytek citelný zásah pro národní školství, který lze sotva ospravedlnit [Kural, 2001], [DZBohemia].

Sudetoněmecká veřejnost byla též značně iritována nově zřizovanými menšinovými školami, jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích, co se týče plnění závazků vůči národnostním menšinám). Nesloužily totiž převážně národnostním menšinám republiky, nýbrž 90 % těchto nově a poměrně nákladně zařizovaných škol bylo určeno české menšině v německy osídlených územích. Navíc se často netýkaly už dříve (od industrialisace v druhé polovině 19. století) existujících českých menšin, které své české školy měly mnohdy už z dob Rakouska-Uherska, nýbrž menšin nově vznikajících v obcích do té doby téměř zcela německých. Ty byly tvořeny lidmi většinou čerstvě se tam přistěhovavšími vlivem rozmísťování státních úředníků a zaměstnanců, v důsledku přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům v německých územích a vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Němci na ně pohlíželi jako na nástroj české infiltrace do německých území.

Tyto menšinové školy byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. Už do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo zhruba 1400 [Welisch]. Poměrně honosné menšinové školy byly také českým národnostním zásahem do původního osídlení. Daleko přesahovaly skutečné potřeby českých menšin v německých oblastech a snažily se přetahovat německé žáky. Mnoho českých žáků do nich dojíždělo z českých oblastí, zaměstnávaly množství českých učitelů a dávaly tím popud k zřizování dalších českých substruktur a tím k dalšímu přistěhovávání. V kontrastu s moderními menšinovými školami měly německé školy zaostávající vybavení a zařízení, i stavebně zůstávaly na stále stárnoucí rakouské úrovni. To bylo dalším pramenem německých stížností.

Vlast, škola a pracovní místo – tři pádné argumenty, pro které sudetští Němci skutečně volili Henleinovu SdP

Už v dobách diskusí a zápasů ve starém Rakousku bylo jasné, že konkrétní úplně nebo převážně německy osídlená území znamenají pro Němce českých zemí jejich vlast. A právě tento vztah k jimi osídleným krajům jako k vlasti jim byl upírán ve smyslu převládajícího českého postoje: celá česká země se všemi právy patří nám! Především v důsledku industrialisace i vyšší české porodnosti vznikaly již dříve četné české menšiny v územích předtím téměř čistě německých. K tomu za první republiky, hned od jejího vzniku, sílil na základě řady politicky podmíněných procesů příliv českého obyvatelstva. To vše vyvolávalo pocit ohrožení toho, co sudetští Němci chápali pod pojmem vlast. V oblastech jimi dříve osídlených se už nemohli tak samozřejmě cítit jako ve své národnostně homogenní vlasti v užším smyslu slova. Další zcizování území jeho obyvatelstvu spočívalo ve všudypřítomných nápisech, jež musely být na prvním místě v češtině, v jazyku – podle cítění velké části obyvatelstva – cizích usurpátorů.

Ještě silněji působily excesy českých nacionalistů při ničení pomníků, které místní obyvatelstvo, obecní představenstva či spolky kdysi vlastním nákladem zřídily. Za vším vládlo české přesvědčení, že německá (dobový termín: zněmčená) území v Čechách jsou vývojovou chybou, která musí být napravena a české země v celém rozsahu počeštěny, znovudobyty. To stálo za vším, i za demokratickým zřízením, v mnohých jiných směrech vzorně konstruovaným. [Neuwirth], [Welisch] Dojem ohrožení silně stupňovaly obranné jednoty a proklamace jejich cílů, především jejich dobývání zněmčených oblastí. Obranné jednoty vznikaly postupně od 80. let 19. století. První byla Ústřední matice školská, následovaly Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská, Národní jednota pro jihozápadní Moravu, dále pro východní Moravu, Národní jednota slezská, Česká národní rada a další. Zápasily komplexně už za Rakousko-Uherska o počeštění německy osídlených oblastí, za republiky pak především těmito prostředky:

• Zakládáním českých škol i v místech, kde je český podíl v obyvatelstvu tak nízký, že zákonný nárok na vlastní školu nemohl být uplatněn. Pro posílení českého živlu se zasazovaly o dosazování českého úřednictva i zaměstnanců v soukromém podnikání, výhodami a dary lákaly děti z německých a smíšených rodin k docházce do českých škol.
• Vyvíjely nátlak na Pozemkový úřad, v němž měly značný vliv, aby pozemky byly přidělovány a prodávány pouze českým zájemcům.
• Přes úřady vyvíjely nátlak na změnu povinného národnostního klíče pro soukromé firmy ve prospěch podílu českých zaměstnanců.
• Při sčítání obyvatelstva naléhaly jednoty na jednotlivce s jistou rozkolísaností, aby se nechali registrovat jako Češi.
• Při obecních volbách působily ve prospěch získání co nejvíce voličů českých kandidátů, aby bylo dosaženo české většiny v obecních zastupitelstvech.
• Vyvíjely nátlak na úřady a podniky, aby postupovaly striktně ve smyslu jazykového zákona a jazykových nařízení, aby tedy propouštěly co nejvíce německých úředníků a zaměstnanců.
• Upozorňovaly úřady na místa, kde je třeba ve prospěch počešťování dosadit české úředníky.

Ačkoliv to ve svých stanovách neměly, používaly při různých příležitostech a ve výročních zprávách militantně nacionalistické obraty: Šířit vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného nejen na již obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných…, aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných…, aby našemu národu byli navrácení i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků…, aby český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považované (citováno dle [Rádl]). Obranné jednoty bojovaly proti domácím Němcům jen na základě národnosti, nikoli kvůli konkrétnímu jednání či politickému názoru. Jejich vliv na úřady byl veliký, protože se proti jejich ideologii a methodám nikdo nepostavil. Byly efektivně zastoupeny v orgánech státní správy, úřadech, v legislativě, a to jak personálním obsazením, tak styky, přívrženci, vlivem, podporou. Pobíraly státní subvence. Pro Němce představovaly skrytou moc a hrozbu, kterou se nikdo neodvažoval kritisovat. Proklamovaným programem jednot byla sice obrana, ale skutečná činnost byla, jak z uvedeného plyne, útočná, expansivní. Jednoty tak v mnohých obcích a krajích, před rokem 1919 téměř úplně německých, dosáhly pozoruhodných úspěchů v počeštění.

Emanuel Rádl uvažuje v této souvislosti: A přece není možné, aby čtenář… neměl sympathií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládat své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralizují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národ a jazyk jsou věcí posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávat a kupovat! [Rádl] I Svaz českých turistů ve svých novinách vyzýval v roce 1925 členstvo k navštěvování německých sídelních oblastí, ve kterých jsou jejich obyvatelé k nám nepřátelští. Je proto naší povinností jít tam a ukázat, že tato část venkova nám také patří (citováno dle [Zeman, 1998]).

Při československém sčítání obyvatelstva (1920) udalo pod nátlakem sčítacích komisařů mnoho Němců českou (českoslovesnkou) národnost, nebo jim sčítací komisaři přiřadili československou národnost proti jejich vůli (komisaři měli pravomoc v tzv. nejasných případech rozhodnout za sčítaného) [Rádl]. Přesvědčivě to dokumentuje skutečnost, že německé strany pak volilo v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem [Seibt, 1998], např. v jedné vesnici poblíž Opavy, kde podle sčítání lidu žilo jen 7 Němců, bylo při volbách pro německé strany odevzdáno 114 hlasů [Gebel].

Vlivem jednot a působením nacionalisticky horlivých vyšších úředníků byly v mnoha případech manipulovány hranice obcí a obce slučovány tak, aby bylo v novém útvaru dosaženo české většiny, nebo alespoň aby byla německá většina citelně oslabena. V těchto intencích se ustavovaly i volební kraje. V národně socialistickém Českém slově se např. na podzim 1920 objevila úvaha vyhlašující, že jediné možné v tomto státě a to, co musí být prohlášeno za poslední požadavek českého národa, jest, že německá jazyková území musí zmizeti [Hoffmann]. To je neobyčejně silné a nezastřeně formulované radikální ohrožení národnostní skupiny, přímo vyhlášení vyhlazení, které je možno interpretovat jako přenárodnění, jako násilné rozptýlení po státě, nebo jako fysickou likvidaci.

Jako ukázku tehdejšího způsobu soužití Čechů se sudetskými Němci uveďme Cvikov, kde v roce 1929 činil podíl Čechů v obyvatelstvu města 2,3 % [Chromec]. Založil se Sokol s vedením: vrchní poštmistr, přednosta stanice, ředitel školy, úředník místního soudu, všechno lidé, kteří nahradili místní Němce vlivem jazykového zákona. Německému prostředí se bránili (dobový termín) různě, na zábavy, společenské a tělovýchovné akce byli zváni výlučně Češi, což se rovnalo nevyslovenému zákazu vstupu pro německy hovořící. Na akcích hrávaly pouze pozvané české kapely, vstupenky a pozvánky se tiskly česky výlučně ve vnitrozemí (u firmy Neckář v Brandýse nad Labem) navzdory tomu, že v bezprostředním okolí několik tiskáren bylo, čepovat pivo směli pouze čeští, pro tento účel přicestovavší hostinští, pivo bylo dovezené, též národnostně české, byť přímo v Cvikově byl pivovar a v okolí další. V době světové hospodářské krise, kdy ve městě a okolí panovala více než 50% nezaměstnanost, čekalo plné náměstí lidí na valník s brambory, což bylo tak vše, co si mohli za žebračenky pořídit. Dosazení čeští úředníci a zaměstnanci si za dobré platy přitom provokativně uspořádali na horním konci města zabíjačku [Historie sportu v Cvikově], [Walter].

Mnoho zlé krve v německých sídelních oblastech vyvolal způsob překonávání světové hospodářské krise, kdy československý stát pomáhal téměř výhradně Čechům a českým podnikům, což mělo za následek, že nezaměstnanost Němců několikanásobně převyšovala nezaměstnanost Čechů. S nezaměstnaností, tudíž bídou a hladem sudetských Němců kontrastoval relativní blahobyt jejich sousedů – Čechů, kteří byli do pohraničí nasazeni jako četníci, státní úředníci, železničáři a poštmistři a podobně a tudíž své zaměstnání neztratili. To, společně s pozemkovou reformou křiklavě zmanipulovanou ve prospěch Čechů, bylo největší příčinou toho, že sudetští Němci si přáli získat autonomii.

Systematická (i když ne oficiálně státně řízená) národnostní a jazyková desintegrace a heterogenisace území osídleného národnostní skupinou je pravděpodobně nejsilnější agresí proti národnostní menšině v oblasti mírových prostředků (bez fysického násilí) a musí vyvolávat pocity bezpráví a bezmoci a radikálního ohrožení toho, co je pokládáno za vlast. Z těchto zkušeností také vznikl svérázně působící pojem a požadavek sudetských Němců právo na vlast, kterému český nacionalistický tábor nerozuměl a svými deformujícími interpretacemi mu podkládal falešné záměry. Při všech těchto úvahách je třeba mít na vědomí poněkud odlišný rozsah pojmu vlast v obou jazycích. Zatímco v češtině se vztahuje na zemi či stát, zná němčina sice tento obsah taktéž, ale kromě toho, a stejně samozřejmě, označuje výraz vlast podle souvislosti také okres, krajinnou oblast, mnohdy rodné údolí (jak ukazují mnohé německé lidové písně), město, ves, ba i ulici.

Uměle vyvolaná desintegrace a heterogenisace sídelní oblasti je sotva akceptovatelná, vyvolává nezbytně touhy po nápravě, po zpětném pohybu. Wenzel Jaksch z čs. německé sociální demokracie v memorandu z 11. 8. 1938 vyjmenoval Walteru Runcimanovi spouštěcí momenty pro radikální, na iredentu orientovaný nacionalismus svojí národnostní skupiny – sudetských Němců. Prvním byla světová hospodářská krise, která sudetské Němce postihla i v evropském srovnání zvlášť tvrdě na základě nepříznivé struktury hospodářství v Sudetech. Druhým byla nacionálně socialistická propaganda, které se nepochybně podařilo naoktrojovat většině sudetských Němců veskrze nacionálně socialistický pohled na jejich sociální problematiku. Třetím důvodem byla československá národnostní politika, která tomu zavčas nečelila, a od které se bez mezinárodního tlaku ani v budoucnu nedá očekávat žádné zlepšení [Schaffranek], [Král, 1964].

V protiněmeckém seriálu z 80. let Vlak dětství a naděje je vyhnání Čechů z pohraničí věnován značný prostor. Pošťák Pumplmě (mírně podroušen) zachraňuje před Němci na poslední chvíli poštovní pokladnu. Propagandistického efektu bylo dosaženo, většina populace je o faktu vyhnání – jemuž se kupodivu neříká odsun – stále přesvědčena

Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebyla plánována a organisována ethnická čistka, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Čs. centrální úřady od 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Příklady telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům například ústeckého kraje lze nalézt v [Intolerance]. Obyvatelé, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechisujícími zásahy během první republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát (a pod nátlakem počeštěné firmy) nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří úředníci si to nepřipouštěli. Čs. stát evakuoval (dobový termín) své zaměstnance a úředníky sám, ne však všechny. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.

Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní české národnosti jako popud k opuštění bydliště skutečné potíže politické, hospodářské, kulturní (30,91 %), obavy před potížemi politickými, hospodářskými, kulturními (35,62 %), touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody (14,39 %), touhu žít v ČSR (8,43 %), zbytek (10,65 %) důvod neuvedl nebo uvedl nedostatečně. [Šíma] Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se v tabulce nevyskytuje. Velmi podrobný Šíma uvádí jako příklady konfliktů a pronásledování ze strany Němců pouze následující: 22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn. Vypovězen, byl jsem členem SOS. Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách. Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu. Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl. [Šíma] Zejména legionáři, činovníci Sokola a starostové utekli údajně z národních a kulturních důvodů [Heumos]. Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již čs. stát v německých sídelních územích chránit.

To poslední prozrazuje, že jejich (a čs. státu) předchozí chování nebylo v pořádku. Šíma to potvrzuje, když píše, že potíže vedoucí k přestěhování udávali zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu, technici. Dále předáci a funkcionáři Sokola a menšinářských organisací, příslušníci svobodných povolání a dělníci. Byly to ztráta obživy a potíže nebo obavy z nich následkem předchozího kolonisátorsko nacionalistického chování, u dělníků též obava z politického pronásledování za členství v českých socialistických stranách a v KSČ. Nejvíce potíží měli exponenti českého živlu. [Šíma]

I část německého obyvatelstva se cítila být nucena se ze Sudet přestěhovat a to ze zcela jiných důvodů – z obav před pronásledováním ze strany sudetoněmeckých nacistických spoluobčanů, tak nacistického režimu z Německa. Byli to především Židé, aktivní němečtí sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky v Republikánské obraně (Republikanische Wehr), a komunisté. V Opavě, Liberci či Karlových Varech je musely, po odstoupení území Německu, německá policie a zásahová komanda gestapa vzít preventivně do vazby, aby je ochránily proti násilí ze strany místních nacionálních socialistů [Zimmermann]. Tato část obyvatel v počtu několika tisíc začala s útěkem ze sudetských oblastí již ve dnech po vyhlášení první mobilisace 20. 5. 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu [Gebhart]. Po uklidnění během léta 1938 se napětí koncem srpna a v září opět stupňovalo, hlavně následkem doporučení Runcimanovy komise ve prospěch oddělení Sudet a počet vystěhovalců opět stoupal. K 27. 9. 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc lidí přestěhovaných do vnitrozemí, z nichž byl značný podíl německy mluvících. Během následujících týdnů stoupal počet přišedších všech národností rychleji, takže brzy přesáhl sto tisíc i s uprchlíky z polského záboru Těšínska, pak z maďarského záboru Slovenska, posléze z celého Slovenska a z Podkarpatské Rusi (přestěhovalci z území odstoupených Německu nejsou ve statistikách vyděleni).

Z území připadlých Německu se stěhovaly skupiny českého obyvatelstva, které tam byly dosazeny zásahy české správy a politiky, českých hospodářských opatření. Usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých obcích, které připadly v roce 1938 říši nebo roztroušené v německých oblastech, ve svých domovech v naprosté většině zůstalo. Německé úřady Čechy ze Sudet nevyháněly, jejich majetky nezabavovaly. Vyskytly se sice případy, kdy radikální síly SdP a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) Čechy zatýkaly a konfiskovaly majetek, ale to rychle zarazil Karl Hermann Frank svým nařízením, že takové věci jsou výhradně v kompetenci gestapa [Zimmermann].

Vyvstala nutnost zorganisovat základní péči o takové počty nově přibyvších obyvatel. 6. 10. 1938 vydalo ministerstvo vnitra příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly povinnou evidenci vystěhovaných z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, dočasných přistěhovalců z obsazeného území. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu, o jejich další budoucnost, tedy zapojení do hospodářského procesu nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Čs. úřady se dohodly, že za uprchlíka (byť termín byl určen pro zcela jinou kategorii osob) budou považovat jednak cizího státního občana, který bydlí nebo se přistěhuje do českých zemí z důvodu hospodářského ohrožení nebo politického útisku v domovském státě, tak toho, kdo po 20. 5. 1938 (květnová mobilisace) opustil nebo opustí území odstoupená Německu, Polsku nebo Maďarsku a měl 20. 5. 1938 čs. státní příslušnost s právem domovským do území postoupeného nebo nynějšího čs. území [Gebhart]. Jako přistěhovalci, uprchlíci, vystěhovalci, přestěhovalci (používaly se tehdy všechny čtyři termíny, Šíma však užívá výhradně termín přestěhovalci) nebyli evidováni aktivní zaměstnanci státní správy a státních podniků, kteří po přechodu do vnitrozemí i nadále pobírali od svého zaměstnavatele (ministerstva) svůj služební příjem (dobový termín: gáži) v nezměněné výši, tj. byli přeloženi. Důchodci, pensisté všeobecně, úředníci a státní zaměstnanci přesunutí do jiného zaměstnání, po stažení pensionovaní povinnému soupisu podléhali [Gebhart], [Šíma]. Není jasné, ale z povahy věci je pravděpodobné, že do seznamů přestěhovalců (uprchlíků) byly zapisovány výdělečně činné manželky přeložených úředníků, které odchodem ze Sudet ztratily zaměstnání nebo živnost, a to i s dětmi.

Erb města Hlučína

Dne 20. 11. 1938 byla s Německem uzavřena smlouva o státním občanství a opci, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu (č. 300/1938 Sb.). Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost. Odstavec b) se týkal obyvatel Hlučínska bez ohledu na národnost. Říšskoněmecké občanství získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Pokud měli českou (československou) národnost (theoreticky jakoukoliv), zůstala jim zachována. Manželka říšské občanství nezískávala, pokud je nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se hlásil k německé nebo slezské národnosti, optovat pro československou státní příslušnost nesměl (slezská národnost se pokládala principiálně za německou). Hlučíňané též ne, protože jejich říšská státní příslušnost byla jen obnovena. Recipročně optovat pro německou státní příslušnost mohli do 29. 3. 1939 i českoslovenští státní občané německé národnosti v okleštěném Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky. Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo. Totéž přiznávala smlouva zcela analogicky se stejným termínem i ČSR pro osoby německé národnosti přistěhovavší se do ČSR. Osobám z obou států, které se stěhovaly, smlouva zaručovala, že si s sebou mohou vzít veškerý movitý majetek. Vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání [Smlouva]. Ale ani jedna smluvní strana (místo česko-slovenské posléze Protektorat Böhmen und Mähren) možnosti přesunu obyvatelstva nevyužila. Kdo z Čechů německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. Němcům v odstoupených územích tedy nelze předhazovat, že po záboru dobrovolně převzali říšské občanství nebo že neoptovali pro ČSR. Podle výše zmíněné smlouvy jim říšská státní příslušnost byla vnucena a optovat nesměli.

Uváděné počty násilností v české literatuře jsou většinou značně nadsazené. Údaje čs. ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých v roce 1938 do 31. 9. 1938, z toho 16 Čechů a 11 Němců [Jaksch, 1970], [Klimek, 2002], [Zimmermann]. Kromě toho bylo 26 čs. policistů za tzv. sudetoněmeckého povstání v září 1938 zavlečeno do Německa [Klimek, 2002].

Volker Zimmermann uvádí, že členové Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského svazu (Sudetedeutsches Freikorps, SFK) a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) zatýkali členy KSČ (hlavně sudetské Němce, ale i Čechy), obou sociálně demokratických stran i čs. úředníky a přepravovali je přes hranice. Dne 25. 9. 1938 bylo na území říše, jak vyplývá ze zprávy německého ministerstva zahraničí, 1449 zajatců z ČSR bez rozlišení jejich národnosti [Zimmermann]. Československá armáda zase hojně zatýkala a internovala příslušníky SdP. Později, podle ustanovení mnichovské dohody, si ony politické vězně oba státy vzájemně vyměnily. SFK se chlubil 164 úspěšnými akcemi a následujícími zcela přehnanými počty: 110 zabitými Čechy, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky. Je zajímavé, a málo se v literatuře uvádí, že se všechny zářijové konflikty odbývaly v západočeském a severočeském pohraničí, v moravskoslezském pohraničí byl klid [Zimmermann].

Na realisaci mnichovské smlouvy dohlížela mezinárodní komise složená z britských, francouzských a italských důstojníků pod britským předsednictvím. Podle zpráv komise došlo k méně než deseti incidentům. Jednalo se většinou o přestřelky před příchodem Wehrmachtu, jichž se zúčastnily jednotky SS, SFK a československá armáda, a ve kterých byli i mrtví. Ojediněle to byly i sabotáže na dálkových sdělovacích kabelech, nebo střelba na německé vojáky, která se připisovala komunistům.

Nenávist zfanatisované části německého obyvatelstva po připojení Sudet k říši (většina sudetoněmeckého obyvatelstva se v tomto směru chovala neutrálně) vyústila hlavně do výtržností vůči osobám stejné národnosti, ale odlišného politického smýšlení. Odhaduje se, že odpůrců národně socialistické totality tehdy bylo z celkových cca 3,1 milionů osob německé národnosti v odstoupených územích 400 až 500 tisíc [Jaksch-Kolarz], [Wiskemann], [Gebel]. Výtržnosti a násilnosti probíhaly v době mezi odchodem československé armády a příchodem německé. Wehrmacht veškeré násilnosti, zejména z řad příslušníků FS, okamžitě zarazil [Gebel]. V mnoha městech došlo k výtržnostem zaměřeným proti německým odpůrcům připojení čs. území k říši, kterým bylo mimo jiné předhazováno, že Čechům sloužili jako špiclové a přisluhovači. V Liberci hnali ulicemi německé soudruhy ověšené cedulemi s hanlivým nápisem Jsem zrádce národa. V Krnově a v Opavě byly na domech umístěny cedule s nápisem, že zde bydlí nepřátelé státu a bolševici. V Kolštejně, v okrese Šumperk, byli němečtí sociální demokraté zbiti příslušníky FS a v jedné obci u Chomutova byla předsedkyně německé sociálně demokratické sekce žen donucena za posměchu a nadávek po celý den zametat ulici. V Jirkově v severozápadních Čechách byli němečtí komunisté a sociální demokraté (i jejich ženy) zfackováni a výhrůžkami a nadávkami přinuceni čistit veřejné objekty (čistění kašny, zametání ulic), aby město bylo při slavnostním přivítání (Wehrmachtu) v plném i lesku [Gebel]. Pokud jde o authenticitu jednotlivých zpráv, je v zásadě na místě opatrnost, protože Sudety byly v prvních dnech po připojení tak plné fám, že ani gestapo v tom nemělo jasno [Gebel]. Příslušníci FS vytáhli z bytů určitý počet dřívějších (německých) sociálních demokratů, kteří špiclovali pro českou tajnou policii; většina z nich pak dostala pořádnou nakládačku. V mnoha (!) služebnách československé policie byly totiž zanechány písemné materiály, podle nichž se mohli nacisté dopátrat totožnosti svých odpůrců. Násilnostem proti sudetským Němcům odlišného politického zaměření, zejména proti německým sociálním demokratům, musel zabraňovat na několika místech i Wehrmacht [Zimmermann]. Sudetoněmecká sociální demokracie pak ve své zprávě shrnula: Chování vojska (Wehrmachtu) bylo bezchybné, zatímco se mezi henleinovci a jejich dřívějšími odpůrci (z řad sudetských Němců) odehrávaly strašlivé scény… Vojenské úřady (Wehrmachtu) se podle všeobecného posouzení chovaly korektně a bezohledně zakročovaly proto ordnerům z SdP [Gebel].

Znak České obce sokolské, nacionalistické tělocvičné jednoty

Násilnosti vůči Čechům jsou mnohem hůře doloženy, nevyskytovaly se v takové míře jako násilnosti mezi sudetskými Němci samými, byť podle vzpomínek některých pamětníků byl vztah Němců k Čechům po invasi takový, že se uvolňovaly dlouho zadržované pocity. Někde to také byly organisované nářezy Čechům [Zimmermann]. Zloba radikálů z SdP se soustřeďovala hlavně na členy a činovníky tělocvičné organisace Sokol, obranných jednot a na státní zaměstnance za jejich předchozí chování v německých sídelních oblastech. Není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, ani nařízení německých státních a správních úřadů vybízejících k vysídlení Čechů, nebo ho nařizující [Zimmermann]. Jedinými dvěma známými případy je 40 Čechů – železničářů (počet včetně rodinných příslušníků) z Nýřan u Plzně, kteří byli obviněni, že poškodili drážní telefonní kabel, a jednoho Čecha v čele komunální správy za podíl na česko-komunistických provokacích proti německému elementu. Ty německé úřady vyzvaly, aby se vystěhovali [Zimmermann]. V Žatci došlo k pokusu místního obyvatelstva vyhnat Čechy ze zemědělských statků přidělených jim v rámci pozemkové reformy. Německé úřady tomu zabránily. Postoj německých úřadů k vysídlování byl zdrženlivý – povolovaly demobilisovaným vojákům české národnosti vracet se do svých bydlišť v Sudetech [Zimmermann].

Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo nuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku násilí [Zimmermann]. Lze sice z výpovědi postižených vyvodit, že k vyhánění Čechů bez svolení německých úřadů někdy docházelo, ale z těchto sdělení nevyplývá žádná informace o rozsahu akcí [Zimmermann]. České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdě, která se Čechům stala odstoupením pohraničí, a to v takovém množství, že téměř resignovaly na svůj hlavní účel: zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by každá událost dokumentující příkoří, tedy i vynucené vystěhování Čechů ze Sudet nezapadla, byla by pohotově podána čtenářům a – zveličena.

Vojenské incidenty byly zaznamenány i po obsazení odstoupených území německou armádou. První, který byl zaznamenán 21. 10. 1938 na čs.-německé hranici u Litoměřic, byl vyprovokován čs. armádou. 1. 11. 1938 vpadli neuniformovaní příslušníci SdP u Moravské Chrastové přes hranici a zabrali jednu obec. Čs. armáda je z obce vytlačila za cenu několika mrtvých na obou stranách. 9. 1. 1939 proniklo devět sudetských Němců do jedné české obce v odstoupeném území v poličském okresu a obsadili tam devět domů obývaných Čechy. Pořádek zjednala říšská policie [Zimmermann].

Šíma [Šíma] udává, že z území odstoupených Německu odešla celkem 171 401 osoba, z toho 141 037 Čechů, 10 496 Němců, 18 673 Židů (všech národností), ostatní národnosti pro nevýznamné počty neuvádíme. Jan Rataj uvádí celkový počet 122 tisíc přestěhovaných Čechů, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých antinacistů [Rataj]. To představovalo necelou pětinu tam žijících Čechů v roce 1930 (přesněji řečeno osob národnosti československé). Erich Kulka uvádí, že z území odstoupených Německu odešlo do okleštěné ČSR na 70 tisíc českých vysídlenců, okolo 11 tisíc německých komunistů a sociálních demokratů a asi 17 tisíc židovských uprchlíků [Kulka]. Josef Bartoš došel k počtu 116–122 tisíc Čechoslováků, 12–13 tisíc Němců a 15–23 tisíc Židů [Bartoš]. Faktem je, že ze 27 073 Židů v Sudetech (všech národností v roce 1930) jich zbylo podle sčítání v květnu 1939 podle různých autorů mezi 1534 až 2649 [Heumos]. Peter Heumos také upozorňuje, že počet českých přestěhovalců v různých historických pracích silně kolísá. Počty přestěhovaných Čechů nemusejí být spolehlivé, protože někteří si to s přestěhováním do vnitrozemí rozmysleli a posléze se do území odstoupených Německu zase vraceli. Kolik se jich do odstoupených území vrátilo, není nikde podchyceno, ani k tomu neexistuje odhad. Některé okresní úřady se zpětnému přílivu Čechů bránily poukazem na jejich předchozí neoprávněný přechod hranic bez potřebných dokumentů. Za Křišťálové noci 9. 11. 1938 byly zaznamenány nejen protižidovské, nýbrž i protičeské výkřiky, například hinaus mit den Tschechen (ven s Čechy) a byl poškozován i český majetek [Gebel].

Vzorem Sokola byly německé tělocvičné jednoty, turnerschafty; jejich znak byl tvořen čtyřmi písmeny F, která znamenají: frisch, fromm, fröhlich, frei

Čeští státní zaměstnanci (úředníci státní správy, zaměstnanci státních podniků a vojáci z povolání, tzv. gážisté, policisté, celníci, železničáři, pošťáci a podobně) byli ze Sudet evakuováni (dobový termín) a nepodléhali povinné registraci uprchlíků. Podle dostupných údajů [Gebhart] jich bylo ze Sudet staženo celkem 36 119. K tomu přistupují údaje ministerstva dopravy, které jsou pouze sumární pro všechna ztracená území, tedy i pro Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus; údaje ministerstva obrany chybějí zcela. Odhadem bylo všech stažených úředníků a státních zaměstnanců z území odstoupených Německu kolem 50 tisíc. Historik Martin Krsek ale uvádí na příkladu ústeckého kraje, že všichni státní zaměstnanci a úředníci, zejména na nižších postech, staženi nebyli a domnívali se, že je nová státní správa převezme. Německá správa je ale propustila – svou roli v tom určitě hrály vzpomínky na propouštění Němců ze služeb státu za první republiky následkem jazykového zákona. Byl to z německé strany krátkozraký krok, neboť na obsazení míst ve státní správě pak chyběl dostatek kvalifikovaných sudetských Němců a neobsazená místa museli zaplnit Němci z říše. Obzvlášť u pošty panoval po delší čas zmatek, neboť noví zaměstnanci nedovedli ani slovo česky a přesto museli doručovat a třídit zásilky s česky psanými adresami a místními názvy [Krsek]. Zemský úřad vydal hned 1. 10. 1938 vyhlášku, kterou šířila Československá tisková kancelář: Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů. A vraceni také – proti své vůli, alespoň zpočátku, byli [Brügel, 1967]. Nikde není vyčísleno, kolik státních zaměstnanců a úředníků bylo přemístěno a vzápětí pensionováno nebo propuštěno (v resortu zrušeného ministerstva obrany pozbyli v roce 1939 zaměstnání všichni) a v soupisu přestěhovalců se tak i s rodinnými příslušníky ocitlo. Těžko si však představit stát, který by měl k dispozici větší množství volných míst ve státní správě a státních podnicích, byť některá se uvolnila po státních zaměstnancích poslaných do pense (vlivem snížení pensijního věku) a po nuceném propuštění vdaných žen ze zaměstnání. Musí se předpokládat, že dost státních zaměstnanců a úředníků i s rodinnými příslušníky se do seznamů přesídlenců přece jen dostalo.

Uvědomíme-li si, že následkem pozemkové reformy odhadem 100 tisíc námezdně pracujících německých rodin ztratilo obživu a byly nahrazeny českými, a že do pohraničí byly dosazeny další statisíce zaměstnanců českých a státních podniků (nestátní podniky byly povinny obsazovat místa adekvátně podle národnostních poměrů v místě sídla podniku ve vnitrozemí), že čeští úředníci a státní zaměstnanci nahrazovali německé na základě jazykového zákona, tak je vlastně s velkým podivem, že se tak málo Čechů z území odstoupených Německu přestěhovalo do vnitrozemí, podle Šímy z území předaných Německu to bylo 19,4 % z jejich celkového počtu. [Šíma]. Byli místním českým obyvatelstvem přijímáni chladně, s necitelností, mnohdy s neskrývanou nevlídností, hrubostí, ba i nenávistí. Místní v nich spatřovali vetřelce, přítěž [Šíma], [Heumos].

Fritz-Peter Habel shromáždil 66 českých a německých prací zmiňujících počty osob odešlých z území odstoupených Německu. Pohybují se převážně v intervalu mezi 122 000 až 200 000, jedna česká práce z roku 1992 operuje s počtem 835 750 osob. Habel také upozorňuje, že u mnoha autorů se značně liší již údaje z oficiálních sčítání obyvatel v letech 1930 a 1939 [Habel]. Nejnovější výmysl české propagandy z prosince 2008 je ještě velkorysejší: V deseti dnech muselo své domovy v pohraničí opustit 1 200 000 Čechů [Gazdík]. Chtělo se touto formulací naznačit, že kdo to do deseti dnů nestihl, byl dne jedenáctého za ranního rozbřesku zastřelen? Ostatně, tolik Čechů v územích odstoupených Německu ani nežilo.

Jako první se uchýlila k velkolepé lži o počtu uprchlíků československá vláda v říjnu 1938, když požadovala od Velké Británie půjčku 30 milionů liber (přes 11 miliard tehdejších korun) na sanaci finančních, sociálních a ekonomických komplikací způsobených odstoupením území [Kuklík-Čechurová]. 12. 10. oznámilo Československo oficiálně britské vládě, že uprchlíků z odstoupených území, kteří se nacházeli v ČSR je téměř 800 tisíc (!), zatímco ve skutečnosti jich bylo v té době jen kolem 27 tisíc (k 15. 10. 1938 jich bylo 27 519; nejvyšší počet vůbec – 193 277 přestěhovalců ze všech koutů státu i z ciziny – byl evidován k 1. 9. 1939. [Šíma]). Britská vláda se nakonec uvolila k půjčce 10 milionů liber, z toho 4 mil. liber jako dar pro uprchlíky za podmínky, že se Praha zaručí, že se podpory z britských prostředků budou vyplácet uprchlíkům bez rozdílu rasy, národnosti, náboženského vyznání a politické příslušnosti a že Česko-Slovensko bude garantovat spravedlivé zacházení se svými menšinami, tedy že příslušníci menšin nebudou diskriminováni. Z formulace implicitně plyne, že čs. stranou diskriminováni byli. Obě smluvní strany pak precisovaly vymezení pojmu uprchlíků jako osob, které žily před 21. 5. 1938 (před první čs. mobilisací) na území, jež ČSR odstoupila Německu, a nemohly optovat pro čs. občanství, nebo osoby německé a rakouské národnosti, které se uchýlily do ČSR před 20. 9. 1938 a nacházely se na území pomnichovského Československa. Ani československá vláda nepovažovala osoby čs. národnosti přistěhovavší se ze Sudet za uprchlíky, nýbrž za přestěhovalce.

Těžké to měli političtí uprchlíci německé národnosti, kteří hledali asyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě, neboť pražská vláda je vydávala Hitlerovi – nakládali je do vlaků a posílali je pod policejní eskortou zpět přes hranici. Odhaduje se, že jich bylo do Německa vyhoštěno 20–25 tisíc [Gebhart], [Zimmermann], [Heumos]. Celkový počet sudetských Němců uprchlých do českého vnitrozemí se odhaduje na 35 tisíc [Jaksch, 1970], [Heumos]. Vláda a její předseda Syrový odmítli na naléhání vysokého komisaře pro uprchlíky tyto transporty do Německa zastavit se zdůvodněním, že byť se jedná o občany zcela loyalní k ČSR, nemohou podstoupit risiko vzniku další německé menšiny na československém území. Přitom tatáž vláda několikrát ujišťovala, že sudetoněmecké uprchlíky, kteří musejí počítat na základě své politické činnosti s pronásledováním ze strany říšsko-německých a henleinovských organisací, nebude vyhošťovat [Heumos]. Židy kteří prchli z odstoupených území do ČSR pak čs. policie přes nejbližší přechod s Německem přepravovala zpět za hranici. Stížnost britské vlády z 27. 10. 1938 čs. vládě na tom nic nezměnila. Dopadení, z ČSR vyhoštění Židé, byli německou policií nahnáni zpět do země nikoho, do úzkého pásma mezi německým a československým územím. Tam tito nešťastníci, i starci, těhotné ženy a děti, po týdny bloudili v sychravém podzimním počasí bez přístřeší a stravy mezi poli. Pokud se jim podařilo proniknout alespoň na přechodnou dobu do Československa a nenalezli dobrý úkryt, tak se situace opakovala [Heumos], [Rataj], [Zimmermann].

Jak u sudetských Němců, tak u Židů Češi nejhrubším způsobem porušovali úmluvy o uprchlících, zejména zásadu, že nesmějí být vraceni do zemí, kde se mohou obávat pronásledování. V roce 1937 popisovala pražská policie židovské uprchlíky jako škodlivé hospodářské emigranty, kteří svou hospodářskou činností nemorálně působí na čs. státní občany, nesnaží se osvojit si státní jazyk a posílají děti do německých škol [Frankl]. Bleskurychlé uzavření hranice pro rumunské občany v lednu 1938 po nástupu tamní antisemitsky zaměřené vlády a v březnu pro rakouské občany po anšlusu bylo již jednoznačně vedeno snahou zabránit příchodu židovských uprchlíků. V noci z 11. na 12. 3. 1938 přijel do Břeclavi přeplněný rychlík z Vídně s pasažéry, kterým po připojení Rakouska k Německu bezprostředně hrozilo zatčení. Vlak byl nakonec vpuštěn do Československa, aby všichni byli obratem vráceni čs. úřady do rukou nacistů. Podobně se vedlo i tisícům ostatních uprchlíků, kteří z Rakouska přešli československou hranici [Frankl]. Zhruba šedesát židovských obyvatel Burgenlandu vyhnali rakouští příslušníci SA v polovině dubna 1938 v noci z jejich domovů, nahnali je do člunů a převezli přes Dunaj na slovenskou stranu hranice poblíž Devína. Když je následující den československé úřady bez okolků poslaly zpět, pokusili se je Rakušané vyhnat do Maďarska – opět bezvýsledně. Nakonec museli vyhnanci žít v bažinaté zemi nikoho u břehu Dunaje. Protože žádný z okolních států uprchlíky, mezi nimiž byli staří lidé a malé děti, nebyl ochotný přijmout, našla židovská obec v Bratislavě východisko: ubytovala je v mezinárodních vodách, na vlečné lodi zakotvené u břehu Dunaje. Tam se pak uprchlíci tísnili v nelidských podmínkách čtyři měsíce, než se židovským organisacím podařilo zajistit jejich emigraci do Palestiny a do Spojených států [Frankl]. Československo ani Maďarsko je nebyly ochotny – byť jen dočasně – přijmout. Johann Wolfgang Brügel píše, že po určité období po mnichovské konferenci byli vydáváni pod policejní eskortou z okleštěné ČSR do říše Češi bydlištěm v odstoupených územích a na hranicích protokolárně předáváni německé policii [Brügel, 1967]. Konkrétní počty neuvádí.

Ochota přestěhovalců české národnosti emigrovat dál do světa byla ve srovnání s antinacistickými Němci a Židy uprchlými do vnitrozemí velmi malá. Z ankety Ústavu pro péči o uprchlíky vyplynulo, že jen 3,4 % ze skupiny tvořené z Čechů, Slováků a Rusínů zamýšlelo emigrovat [Šíma], [Heumos]. I když po vzniku protektorátu někteří Češi již prchali – zpravidla politici, novináři, vojáci – octlo se v exilu nadproporcionálně více sudetských Němců a Židů než Čechů. Odhaduje se, že od září 1938 do března 1939 se z ČSR vystěhovalo na 7000 osob, z nichž více než polovinu tvořili Židé. Po 15. 3. 1939 byla emigrace možná v podstatě jen ilegální cestou, protože vlastníci platného visa museli mít navíc od gestapa povolení k vycestování. Utíkalo se tedy přes Polsko. Do května 1939 přijelo přes Polsko do Velké Británie 3300 osob z okupovaných území bývalého Československa, většina Židů. Dalších několik set osob, zvláště německých sociálních demokratů nalezlo své útočiště ve Francii, v Belgii, Nizozemí a ve Švédsku [Kulka].

Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání (buď osobního nebo vyplývajícího z jejich postavení). Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu, pokud se ovšem nejednalo o arisovaný židovský majetek.

Nemovitým majetkem uváděným do soupisu ztrát byly ve většině případů zemědělské usedlosti přidělené pozemkovou reformou, z hlediska sudetských Němců, ale také z hlediska nestranného právního citu, bezprávně. Podle souhrnného soupisu z 1. 7. 1939 zanechalo na všech odstoupených a ztracených územích (tj. v Sudetech, Těšínsku, na Slovensku, v Podkarpatské Rusi) zhruba 20 500 rodin (z toho asi 16 tisíc českých) majetek. Kolik jich z nich bylo ze Sudet, není podchyceno. Postižení jej ocenili vcelku na 3 miliardy protektorátních korun, úřední komise odhadly jeho hodnotu na 1 miliardu 200 milionů. Protektorátní vláda převzala zákonnou povinnost tyto škody přesídlencům uhradit. V roce 1941 se přikročilo k vyplácení záloh, které prozatím – ve skutečnosti navždy – obdržely jen osoby sociálně slabé a pouze do maximální výše 20 000 korun [Gebhart]. Do konce roku 1943 bylo projednáno necelých 24 tisíc případů – tedy více, než byl počet postižených podle soupisu z roku 1939.

Poslední československé sčítání lidu proběhlo v roce 1930. Podle něho žilo v územích odstoupených později Německu (mimo slovenských oblastí: Petržalky a Devína) 3 562 232 českoslovenští státní příslušníci, dle národnosti 2 818 942 Němci, 738 164 Čechoslováci [Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku]. Údaje o složení obyvatelstva z pozdějších let, zejména ze září roku 1938, nejsou k dispozici. Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území, bez Hlučínska, jihozápadních a jižních území) 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640 417 Němců, 291 198 Čechů, kteří optovali, nebo jim německé občanství přiděleno nebylo, a 174 150 Čechů, kteří obdrželi podle výše uvedené smlouvy říšské občanství a neoptovali pro ČSR, celkem tedy 465 348 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup – šlo o území připojená k Bavorsku s 90 382 obyvateli, k Rakousku s 318 682 obyvateli a Hlučínska s 52 967 obyvateli ke Slezsku. V těchto územích žilo dalších cca 28 000 Čechů s protektorátním a 19 643 Čechů s říšským občanstvím. Zde je počet Čechů s protektorátním občanstvím jen odhadnut, protože odstoupená území Německu tvořila jen část stávajících žup a v původním území žup, zejména v rakouských, žili též Češi s pozdější protektorátní státní příslušností.

Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl podle sčítání lidu cca 513 tisíc [Bohmann], podle odhadu Josefa Bartoše kolem 600 tisíc [Bartoš]. Češi, kteří dostali podle mezistátní smlouvy říšské občanství a neoptovali, zůstali německými státními příslušníky české národnosti. Dohromady tvořili, podle různých odhadů, 10 až 15 % obyvatelstva v územích odstoupených Německu. Ralf Gebel uvádí, že počet Čechů s protektorátním občanstvím byl vyšší, než zjistilo německé sčítání lidu v roce 1939, v konkrétním případě ústeckého vládního kraje o cca 25 %, a odhaduje, že jich bylo jen v Říšské župě Sudety ne 291 198, nýbrž kolem 400 tisíc. Aby to bylo složitější, tak většina českých historiků a publicistů činí chybu, že z řad Čechů vylučuje ty, kteří neoptovali pro ČSR (např. [Bartoš-Borák]), byť kriteriem by měla být podle české praxe národnost a ne státní občanství. Dá se předpokládat, že se k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1939 přihlásili Němci s manželkami a dětmi, kteří se za první republiky z různých utilitaristických důvodů nebo machinacemi sčítacích komisařů stali Čechy. Také dost Čechů přijalo po odstoupení území dobrovolně německou národnost. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100 tisíc [Zimmermann], [Gebel].

Pět až dvacet tisíc Němců (různí autoři udávají odlišné údaje, přesný počet se nedá zjistit) bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a část z nich zavlečena do říše, z toho 2500 sudetských Němců do KZ Dachau (zkratka z Konzentrationslager, koncentrační tábor). Kdo neoptoval a byl schopen vojenské služby, musel od roku 1942 navzdory své české národnosti narukovat do německých branných sil. Tak se stalo, že v německých branných silách sloužilo za války odhadem 35 až 40 tisíc Čechů (odhad učiněn z celkového počtu 193 793 osob české národnosti s německým občanstvím k 17. 5. 1939), tedy více než v čs. jednotkách na straně spojenců – bez branců odvedených do Svobodovy armády po obsazení Slovenska ke konci války. Do odhadu nejsou zahrnuty osoby slezské národnosti a Hlučíňané. První byli považováni za osoby německé národnosti (Volksdeutsche), druhým byla obnovena německá státní příslušnost; u obou skupin bez ohledu na skutečnost, zda dovedli německy. Boj Čechů v německých branných silách se dodnes pečlivě zamlčuje. František Emmert jako snad jediný český historik se tímto tématem zabývá. Ve své knize však zcela nepochopitelně dezinterpretuje Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. tvrzením, že jinak Češi zůstali jak v protektorátu, tak i v Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti, což se naprosto příčí skutečnosti [Emmert].

V místech s alespoň 20 % českého obyvatelstva zůstaly zachovány obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem, byť ty měšťanské byly postupně zavírány. Většina veřejných českých knihoven byla zavřena, ale ne v opavském vládním kraji. České spolky a organisace, s výjimkou dobrovolného hasičstva, byly rozpuštěny. I zde existovaly výjimky: např. v ústeckém bylo nově připuštěno 32 a v opavském vládním kraji 63 českých spolků a sdružení, kdežto v zábřežském okrese s 55 % českého obyvatelstva ani jeden český spolek. Zda budou obce úřadovat dvojjazyčně, včetně veřejných česko-německých nápisů, bylo ponecháno na vůli obcím. V některých obcích s českou menšinou tomu tak bylo, v jiných nikoliv. Dokonce nádražní hlášení a nově vydané jízdní řády byly někde i v češtině. Rozpuštěny byly i spolky a organisace ryze sudetoněmecké, z celkem 81 tisíc českých i německých jich zbylo v Říšské župě Sudety jen 15 tisíc, tj. necelých 19 % [Gebel].

Ralf Gebel shromáždil dostupné záznamy o pozdějším vypovídání českého obyvatelstva z Říšské župy Sudety. V jednom dokumentu Úřadu říšského protektora v Praze z jara 1941 se praví, že počet vypovězení z hraničních oblastí značně přibylo a obnáší dodnes přibližně 400 vypovězení ze Sudet do protektorátu. Zpráva dále pokračuje, že vypovězeni byli též Češi s říšským občanstvím, jejichž vypovězení nemělo žádný právní základ. Není jasné, ke kterému časovému období se tato zpráva, onen nárůst vztahuje. Obdobně se zachovala zpráva, že mezi 20. 6. 1939 a 17. 10. 1939 byli z Liberce a okolí 132 Češi požádáni, aby opustili tamější území a odebrali se na území protektorátu. Zpráva dále uvádí, že u mnoha osob se nejednalo o státní příslušníky protektorátu, nýbrž Německé říše, pro které podle stávajících předpisů nepřicházelo vypovězení z říšského území v úvahu. A jako poslední je uveden záznam z porady landrátů u vládního prezidenta v Opavě 6. 5. 1941, kde prezident připustil vypovídání do protektorátu 3 až 4 Čechů měsíčně. Další snahy o vypovídání Čechů do protektorátu zarazili říšští protektoři [Gebel].

Každý Čech v odstoupených územích Německu s protektorátním občanstvím dostával stejný plat jako Němec ve stejném postavení a po zavedení přídělového systému stejné příděly jako Němci. Nemuseli odvádět příspěvky různým organisacím jako Němci a Češi s říšským občanstvím, takže byli tím znatelně finančně zvýhodněni [Gebel].

Sudetoněmecké činitele a politiky nejvíce zajímala náprava pozemkové reformy, která proběhla po první světové válce, a jíž byli Češi nehorázně zvýhodněni na úkor svých německých spoluobčanů (podrobněji o pozemkové reformě v [Rádl]). Do seznamu majetků z pozemkové reformy určených k vyvlastnění v Říšské župě Sudety zařadili 176 kolonisačních výměrů (čs. oficiální termín), tedy menších statků, a 462 zbytkové statky s celkovou rozlohou kolem 400 tisíc hektarů – tedy zdaleka ne všechnu půdu tam přidělenou Čechům v rámci pozemkové reformy. Jenže říšští politici nezamýšleli vracet půdu v rámci nápravy těm, kterým by podle správně provedené pozemkové reformy měla patřit, tedy sudetským Němcům, nýbrž ji chtěli využít pro nové konstituování německého rolnictva, tj. přidělit ji ethnickým Němcům z Polska a dalších oblastí a představy obyvatel Sudet zcela ignorovali.

Prvním krokem na přelomu let 1938/1939 bylo zavedení nucené správy zemědělských podniků přidělených pozemkovou reformou přestěhovalcům do vnitrozemí, kterým se pravidelně zasílaly výnosy z podniků a nemovitostí do protektorátu, a podniků po Židech, což se v Říšské župě Sudety týkalo asi 30 tisíc ha (tzv. nepřátelský majetek). Počítalo se s pozdějším zavedením nucené správy i na dalších asi 50 tisících ha. Dlouho se nic nedělo, až v únoru 1940 bylo zavedeno právo dědičného (nedělitelného) statku. Podle něj směl statek dědit jen ten, kdo měl německou státní příslušnost a současně i německou národnost, jinak jej musel do 12 měsíců prodat do německých rukou (nebo se sám přihlásit k německé národnosti). Výjimky z tohoto nařízení schvaloval landrát. Tímto způsobem by se dostaly české zemědělské majetky nabyté pozemkovou reformou během jedné generace zpět do německých rukou. Do října 1943 se převzalo v Říšské župě Sudety 65 tisíc ha z půdy přerozdělené pozemkovou reformou (asi 16 % původního vyvlastňovacího záměru) a 10 tisíc ha z pozemkového vlastnictví říši nepřátelského, tedy zemědělského majetku po Židech (třetina původního záměru) do nucené správy. Ke každému konkrétnímu vyvlastnění, vyjma arisace, byl vždy zapotřebí souhlas příslušných landrátů, kteří jej také relativně často odmítali udělit a svůj postoj dokázali zdůvodnit. Politika vyvlastňování narážela na odpor i u samotných sudetoněmeckých nacionálních socialistů, kteří se obávali vlivu zásahů na politickou náladu a postoje Čechů, a proto K. H. Frank koncem března 1944 vyvlastňovací praxi v Sudetech zcela zarazil. Do konce války nebyla obnovena [Zimmermann].

Zajímavé také je, že zatímco v roce 1939 bylo v Říšské župě Sudety podle sčítání lidu 291 198 Čechů s protektorátním občanstvím, tak do konce roku 1944 stoupl jejich počet podle Zimmermanna, odhadem na 400 až 600 tisíc. Gebel ale udává přírůstek českých zaměstnanců z protektorátu do Říšské župy Sudety takto: 45 tisíc v roce 1942, začátkem dubna 1944 84 351 a k tomu 18 tisíc pendlerů [Gebel]. Zimmermann uvádí, že přes 29 tisíc pendlerů překračovalo koncem roku 1944 denně hranice do sudetské župy za prací. Mezi nimi byli i ti, kteří Sudety po jejich odstoupení Německu opustili. Nahrazovali muže nasazené v branných silách. Vysoký podíl Čechů byl zaměstnán zejména u říšských drah, pošt, v silniční správě, čeští lékaři pracovali v sudetských nemocnicích. Sudetoněmečtí šéfové podniků a vedoucí pracovníci s nimi mnohdy mluvili česky [Zimmermann]. Již na podzim roku 1939 byl podíl českých horníků s protektorátním občanstvím v dolech ústeckého vládního kraje 41,7 %. Podíl českých zaměstnanců v sudetoněmeckých podnicích odhadl Henlein v prosinci 1940 na jednu čtvrtinu až jednu třetinu celkového osazenstva. V srpnu 1941 hlásil Zemský pracovní úřad v Říšské župě Sudety 122 tisíc neobsazených pracovních míst. Navzdory všeobecnému zákazu zaměstnávat ve veřejných službách a úřadech Čechy s protektorátním občanstvím (výjimkou byl post starosty), bylo jich v opavském vládním kraji začátkem roku 1944 zaměstnáno 1477 [Gebel].

Úřady a NSDAP se v Sudetech snažily omezit uzavírání národnostně smíšených manželství. Nedařilo se jim to. Zvláštností nebyly ani sňatky funkcionářů a členů NSDAP s Češkami a Čechy. I političtí vedoucí NSDAP se v některých případech chovali k Čechům vstřícně, popíjeli s nimi v hospodách a obcovali s českými ženami. Obavy živnostníků z poklesu prodeje vedly k tomu, že například v Mostě i členové NSDAP obsluhovali české zákazníky česky [Zimmermann]. Používání češtiny Němci bylo tak rozšířené, že v srpnu 1942 musel zástupce župního vedoucího Říšské župy Sudety pohrozit všem straníkům, kteří bez naléhavého důvodů používají češtinu, vyloučením z NSDAP [Gebel].

Někteří sudetští Němci i funkcionáři NSDAP se odvážně stavěli na odpor proti vyvlastňování zemědělské půdy Čechům – vypravili se například za opavským vládním prezidentem, aby mu to rozmluvili. Mezi německým obyvatelstvem se našel dostatek lidí, kteří udržovali s českými sousedy dobré vztahy a s jejich útlakem nesouhlasili [Zimmermann].

Na rozdíl od svých soukmenovců v protektorátu se Češi v Říšské župě Sudety, jak dokládá Zimmermann, vzájemně téměř neudávali [Zimmermann], což je velmi pozoruhodné. Vysvětlit tento jev se dosud nikdo nepokusil. Jaký kontrast ve srovnání s protektorátem, kde se udání od Čechů počítala na statisíce.

Generál Alois Vicherek

Dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši (Olza). V polském záboru Těšínska byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby, zrušeny české spolky a české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 se z tohoto území vystěhovalo. Vyhnání proběhlo mezi říjnem 1938 a lednem 1939. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, pozatýkání a úřední vypovídání s lhůtou 6, 24 nebo 48 hodin [Chocholatý-Gröger, 2007]. Generál Vicherek popisuje situaci takto: Poláci nemilosrdně pronásledovali český živel a terorisovali ho propouštěním z práce, vypovídáním z bytů a zabavováním majetku. Vše, co bylo české, bylo ničeno. Česká mluva i pozdravy byly zakázány (pozdrav Nazdar, pokuta 4 Zł., vznikl pozdrav 4 złoté), české nápisy na náhrobcích byly odstraňovány, pomník padlým v boji na Těšínsku byl v Orlové rozbit a zbytky pohozeny na veřejné smetiště… O ztlučených osobách má autor uchováno 150 popisů protokolů zaslaných z Ostravska na tehdejší ministerstvo zahraničí. Záminky ke tlučení byly všemožné: členství v Sokole, Matici školské, národně socialistické straně, sociálně demokratické straně či komunistické straně, vyhlašování mobilisačního rozkazu apod. [Vicherek]. Podle Šímy [Šíma] přišlo z těchto území 19 560 přestěhovalců, z toho 18 266 Čechů. V resortu ministerstva veřejných prací bylo staženo 13 zaměstnanců, ministerstva financí 372, spravedlnosti 76 zaměstnanců. Víc údajů není k dispozici. Jan Rataj tvrdí, že z polského záboru se přestěhovalo na 30 tisíc Čechů [Rataj].

Na Slovensku se za druhé republiky konaly stále častěji demonstrace pod heslem Preč s Čechmi!, Von s Čechmi a Židmi, Česi peši do Prahy!, Rež a rúbaj do krve, po tej českej kotrbe, nebude to poprvé, dokiaľ Slovák pánom na Slovensku nebude! a docházelo k protičeským pogromům. Censura zcela důsledně vyškrtávala veškeré zmínky o jejich pronásledování na Slovensku. Interpelace poslanců, aby vláda zakročila proti honu na Čechy ve slovenské části státu, vyzněly naprázdno [Rataj]. Čs. vláda se 12. 12. 1938 dohodla se slovenskou o tom, že devět tisíc českých zaměstnanců bude odsunuto i s rodinami zpět do Česka. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku ještě 77 488 Čechů a 128 347 Němců. Hned po rozpadu republiky se slovenská vláda 18. 3. 1939 rozhodla vyhnat všechny Čechy, kteří se rozdělením státu ocitli v postavení slovenských státních a veřejných zaměstnanců cizí státní příslušnosti. 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. evakuace četníků. Jejich odchod byl organisovaný, ale u ostatních Čechů s rodinami nebo bez nich byl odjezd individuální. Ty okrádali a nevybíravě šikanovali příslušníci Hlinkovy gardy [Chocholatý-Gröger, 2007]. Zde se dá spíše hovořit o vyhánění, ale čeští historici tak nečiní.

Ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi (včetně maďarského záboru jižního Slovenska, Šíma rozlišuje jen přestěhovalce ze Slovenska a z území připadlých Maďarsku) se přistěhovalo 19 853 lidí, z toho 17 711 české národnosti [Šíma]. Ministerstvo obrany povolalo ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi do protektorátu 5603 profesionálních vojáků a zaměstnanců armády, ministerstvo obchodu 8 zaměstnanců, ministerstvo školství 10 657 lidí, ministerstvo zemědělství 728 svých zaměstnanců, ministerstvo veřejných prací 39 475 zaměstnanců (!), ministerstvo financí 4285 lidí a ministerstvo spravedlnosti 473 justiční zaměstnance. Jan Rataj uvádí, že Slovensko opustilo celkem 130 tisíc Čechů a z Podkarpatské Rusi se bez jakéhokoliv nátlaku vystěhovalo celkem na 20 tisíc Čechů (zřejmě včetně státních zaměstnanců a úředníků) [Rataj]. Rozdíl mezi Ratajovými a Šímovými počty přestěhovalců ze Slovenska je způsoben též tím, že naprostou většinu odešlých Čechů tvořili úředníci a zaměstnanci státních podniků a jejich rodiny, kteří se do počtu přestěhovalců nezapočítávali.

Vyhnali nás z pohraničí!, Oni s vyháněním začali! To jsou nejfrekventovanější hesla, se kterými se ztotožňuje odhadem 95–98 % Čechů, přičemž republiku rozbila mnichovská arbitráž a Němci Čechy ze zabraných území nevyháněli. Vše to jsou české bludy, zato o vyhánění Čechů ze Slovenska a z Těšínska se cudně mlčí. Ani Maďaři Čechy z Podkarpatské Rusi nevyháněli. Za 1. republiky si Češi počínali jako kolonisátoři – obsadili vojensky území, kde menšiny měly většinu (Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus, německá sídelní území), dosadili své úředníky, státní zaměstnance, četníky, vojsko. Další Češi přišli do těchto území jako do kolonií a také se podle toho chovali. Že tomu tak bylo, potvrzuje také zcela explicitně Ottův obchodní slovník, vydaný v roce 1924: Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří.

Téměř všechna svědectví a vypravování českých přesídlenců ze Sudet, však líčí tuto událost jako naprostou nespravedlivost a bezpráví. Nikdo si při tom neuvědomuje, že pracoval a pobýval (resp. hlava jeho rodiny pracovala) v jinojazyčně osídleném území jako nástroj, či výsledek cizovlády (kolonisace), jako element prosazující nebo uskutečňující nepřirozené národnostně sociální poměry proti vůli usedlého obyvatelstva. To platilo i pro ostatní jinojazyčná území, zejména pro Slovensko. Je přirozené, že po odloučení kolonií od mateřského státu se kolonisátoři z těchto území stahují, neb tam již pro ně není uplatnění. Část čtenářů v souladu s rozšířeným českým způsobem uvažování bude pravděpodobně mínit, že příslušníci českého národa měli na všechna vedoucí a vůbec všechna pracovní místa, na veškerou moc, stejně tak jako na veškerou zemědělskou půdu naprosté právo, protože se jednalo o jejich, českou zemi. Kdo takto smýšlí, musí si být vědom, že tím popírá občanskou rovnoprávnost. Ta neznamená pouze osobní formální rovná práva, nýbrž právě tak právo usedlého obyvatelstva na správu a zákonodárství, na pracovní a řídící místa v oblasti jím osídlené, na nevměšování jiných skupin do jeho lokálních a regionálních záležitostí a na jazykovou rovnoprávnost. Na příkladu Švýcarska je patrné, jak jsou tato práva skupin a lokalit nezbytná pro zdravé soužití ve společném státě. Kdyby se tam většinová německá jazyková skupina (80 % celkového obyvatelstva), která Švýcarsko založila, snažila ovládnout například menšinovou francouzsky mluvící část, kdyby tam byli policisté, správní úředníci, vedoucí pracovníci a zaměstnanci státních podniků dosazováni z německy mluvících oblastí, kdyby byla přerozdělovaná zemědělská půda přidělována téměř výhradně německým Švýcarům, kdyby se prosazovala jazyková nerovnoprávnost (veřejné nápisy a jídelní lístky by musely být na prvním místě v němčině a úřední řečí by byla i pro frankofonní obyvatele němčina), zdvihla by se ve francouzském Švýcarsku bouře protestů. A kdyby se nepodařilo tyto zlořády rychle odstranit, lze s jistotou tvrdit, že by se francouzsky mluvící část velmi brzy od německého Švýcarska odtrhla. Je zcela nepochopitelné, jak si mohli vládnoucí čeští politici představovat, že lze takovým absurdním způsobem vést mnohonárodní stát. A dodnes česká historiografie a publicistika eufemisticky nanejvýš připouští, že za první republiky nebyly ještě všechny národnostní problémy dokonale vyřešeny.