Protektorat Böhmen und Mähren
Po okupaci českých zemí nacionálně socialistickým Německem se celý národ jakoby stmelil – proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu, proti vlastním, českým fašistům. Národně obranná opatření zejména české protektorátní vlády byla eo ipso protidemokratická a totalisační. Do vytvořeného Národního souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo 99 % mužů (podle jiných zdrojů 97 nebo 98 %) s volebním právem, zajisté, že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a podřízení se zájmům národa nutně způsobily odklon od demokratického cítění, národ se stal zcela lhostejný k porušování demokracie.
Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva k porušování zásad demokracie způsobena přetrvávajícím zklamáním z bývalého prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu demokratické chování nestačilo přejít do krve. Češi vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Hlavní důvod rozpadu republiky – vypjatý český šovinismus – si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat. Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterisuje právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext: jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch politických stran. Navrhovaly připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené.
Nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky. Všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se bezprostředně po válce zle vymstilo. České obyvatelstvo po odstoupení území Německu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealisaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará česká tendence opřít se v době německého ohrožení o slovanské Rusko. Komunistů si vážili, protože SSSR se nezúčastnil mnichovské konference (nebyl pozván) a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly (opět vlivem militantního českého nacionalismu) jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů samozřejmě – budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj nedobrovolně) převychováni.
Říšský protektor von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít to ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 tisíc lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939, podle jiných zdrojů 90 975 ke konci března) na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v říši. Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německu byly platy až třikrát vyšší, z části i vlivem nadiktovaného směnného kursu. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich pracovalo v říši zcela dobrovolně kolem 120 tisíc. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. O rok později Němci v protektorátu zavedli všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti. Postavení Čechů pracujících v říši bylo tehdy i později v době nuceného pracovního nasazení, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, možnost cestování, dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. Takové podmínky neměl žádný jiný z okupovaných národů, ani germánského původu.
První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko po mnichovské dohodě nenáviděli Češi ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se to změnilo, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti. K Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. Němci ven – Stalin sem
, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenice dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému.
Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání vnitřního. Po mnichovské konferenci se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni spojenci. Byli přesvědčeni, že padli jen vinou jejich hanebné zrady. Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla vést politiku po jejich boku proti Německu. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše.
Vládě druhé republiky bylo jasné, že situace není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému, vnitřně nestabilnímu státu (viz snahy Slováků o autonomii) byli nepřáteli všichni jeho sousedé, až na Rumunsko. Vláda jednala v duchu poznání, že rozhodnutí obcházející vliv Německa se dá vyložit jako rozhodnutí proti němu, že přátelství s Německem je tedy nejvýhodnější, protože je nejmocnějším sousedem a může být i nejmocnějším garantem existence ČSR. Nenávist k bývalým západním spojencům jí to usnadňovala. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference. Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s první světovou válkou posilovala naději na zásah USA ve prospěch Čechů.
zvonu zradyaž do konce režimu, a v mysli většiny Čechů přežil dodnes. Na počátku 90. let byli mnozí dokonce přesvědčeni, že západní země jsou povinny Mnichov (a Jaltu) odčinit a nahradit Čechům to, co jim dluží
V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, ilusí, mythů a bludů. Na jedné straně pohrouženost v sebe a pocit národní výlučnosti, na straně druhé následkem téhož mimořádná pozornost k evropskému a světovému dění, co se týká reakcí na dění v českých zemích, avšak s naprostou preferencí událostí domácích. Při řazení zpráv v novinách podle důležitosti předcházely domácí – i málo významné – před zahraničními. Trend je jasně patrný i dnes. Výsledkem bylo přesvědčení pocházející z odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typický projev (pře)kompensace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval představou, že Čechy jsou pupkem světa
. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem čs. státu.
Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se pokoušet za nesmírných obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území. To bylo nesmírnou brzdou jakémukoliv českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že jiní nám vybojují svobodu
, byla v kontrastu se skutečnou posicí čs. věci na mezinárodním foru iluse značně drastická a byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, někdy i velmi nemorální. Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat (jak se později ukázalo, tak pro nacionální socialismus a bolševismus) s představou, že kdyby spojenci znova zradili
, ještě více by vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. Přiznání autonomie Čechům bylo pro Němce velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.
Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni těšili. Nebyla to válečná touha v pravém slova smyslu, nýbrž představa, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávala se rychlá porážka Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových širších hranicích. Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku. Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loyalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může odčinit
Mnichov.
Po německé okupaci nastal čas, aby k záchraně národa
ožila ona vychvalovaná drahocenná
národní schopnost vypěstovaná Bílou horou: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace v tom Čechy jen utvrzoval. Dělení Polska a pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako mnohem menší zlo, než to, které postihlo ostatní. V tom měli naprostou pravdu. Češi se na počátku protektorátu domnívali, a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim Němci v rámci říše vymezili, což je při srovnání se situací po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem – měli svou vládu, autonomii a vlastního presidenta, což za c. a k. mocnářství neměli. Jak píše britský historik Zbyněk Zeman, požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy dostalo od Habsburků
. Nutno dodat, že oba hlavní účastníci odkojení Rakousko-Uherskem, Hitler a Hácha, si to dobře uvědomovali. Ani na vojnu za říši Češi nemuseli, což byl také podstatný rozdíl proti Rakousko-Uhersku. Hitler odmítl o čemkoliv takovém uvažovat pro proradnost Čechů, později se slovy, že nebude tímto způsobem dodávat čs. exilu lidi pro jejich parašutistické kursy. Němci z protektorátu a neoptovavší Češi ze Sudet však rukovat museli.
V prvních letech protektorátu vytvořili Češi další specialitu, vymkli se schematu třech vyhraněných skupin: kolaboranti – vyčkávající neangažovaní – odboj. Aktivisté, hlavně členové protektorátní vlády, např. Eliáš, Havelka, Nečas, Feierabend, Kalfus, Schmoranz, Klapka spolupracovali v prvních letech okupace s odbojem. (Později se kroky vládních činitelů a zahraničního odboje rozešly.) Podle Feierabenda chápal Eliáš převzetí předsednictví vlády jako osobní oběť, kterou musí národu přinést, protože odmítat veškerou spolupráci s nacisty by byla sebevražda
. Vysvědčení jim poskytuje hlášení Sicherheitsdienstu (SD) z konce září 1939: Vláda hájí práva českého státu tvrdošíjně… Při vší formální zdvořilosti narážejí opatření německé správy v českých vládních kruzích na stálý odpor, jenž musí být neustále překonáván zásahy říšského protektora.
Obzvlášť statečný byl ministr a přednosta Háchovy kanceláře, právník Jiří Havelka, kterého Eliáš nesnášel a K. H. Frank přímo nenáviděl. Statečný byl také ministr financí Josef Kalfus. Od července 1939, po svém návratu z USA do Londýna, udržoval Beneš s některými členy protektorátní vlády i s vedením Národního souručenství styky, což SD neuniklo.
hujeryk ničemu nepotřebovala, měla na Čechy účinnější recept
Česká protektorátní vláda s poukazem na přežití národa vyzývala obyvatelstvo k práci pro národ, tedy i pro říši; česká státní správa fungovala bezvadně. Co si mohla okupační moc více přát? Kdyby dala přednost českým fašistům, měla by v mžiku proti sobě českou pasivní resistenci a obtíže vyplývající z výměny garnitur. Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. Kruhová obrana
národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady. Organisovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným obyvatelstvem.
Uveďme postřehy lidí žijících mimo protektorát – dvou Němců z říše, jednoho z Rakouska. Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organisací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství.
Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru.
Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.
Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, podává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit.
Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce (což jej muselo zcela ohromit), že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den, a že jediné pronásledování se týká Židů a Cikánů. Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má radio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.
Ano, Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě.
I v Londýně přišly občas na přetřes sociálně ekonomické poměry v protektorátu. O českých sedlácích pravil koncem roku 1944 v londýnské Státní radě ministr Juraj Slávik: Prichádzajú stále ponosy (stížnosti), že mnohí roľníci (zemědělci) využívajú situáciu a koristia z čierneho trhu. Poplatili si všetky dlhy a za peniaze už nič nechcú predávať. Ľudia z mesta sú
O dělnictvu zprávy z Čech říkaly, že prý je odieraní
o šaty, užitočné predmety, zlato, atď. Kňazi kážu v kostoloch proti hyenám, nepomáha to. Za zlaté hodinky se predáva 20 kg bravčovej masti (vepřového sádla). Múky nepredajú, leda zupákom a gestapákom, lebo sa ich boja.z padesáti procent vlažné
, že má dvojnásobné příděly a dost peněz. Mnozí tvrdí, že se jim daří lépe než za republiky,
oznamovala informace z domova předaná do Londýna v září 1943. Další zprávy z té doby buď tuto skutečnost potvrzovaly, nebo určitou měrou limitovaly, mluvíce mj. o politické nespokojenosti dělníků, jejichž převážná část prý sympathisuje s komunistickými názory.
Politikou německého nacistického státu nebylo fysické vyhlazení českého národa. Prostředky německé národnostní politiky vůči Čechům na území protektorátu byly odstupňované (stejná politika se měla týkat i Čechů v Sudetech): přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, rozptýlení ve staré říši a převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi i R. Heydrichovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler.
Z memoranda K. H. Franka Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940. Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k disposici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k disposici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože vysoce civilisovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi miliónů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.
K tomu vypověděl K. H. Frank po válce před československým soudem: Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou, ale dobře fungující zpravodajskou službou. Prostřednictvím ní věděl, že bylo Gestapu známo, že malé české šovinistické spolky neustále thematisovaly otázku vysídlení Sudetoněmců. Svým tvrzením o německých vysidlovacích plánech tedy chtěl Gestapo předstihnout tak, aby ze své strany neoznámilo české vysidlovací plány. Ale pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o následujících německých plánech na východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Niederdonau se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národnostní most (Volkstumsbrücke) skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátě Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se mělo cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičebních míst nechat splynout německý element. Čeští a moravští Čechové… by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že k tomu by bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu, a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů se však bylo otázkou vzdálené budoucnosti a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, tak v nich bylo souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm miliónů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.
V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940 se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:
- Čechům sídlícím v protektorátu na souvislém území bude i budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.
- Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce se zmínil o poměrech v župě Povartí (Warthegau), kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva.
- Použití řady různých method ke germanisaci prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta (!) let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“
V poněkud drastičtější formě nastínil theoretické budoucí možnosti zacházení s Čechy ve svém tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Podle něj existují různé skupiny: jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipol: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme… Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi,
aby tuto část proslovu zakončil slovy: Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen theoreticky.
Z rasových zkoušek, které nařídil Heydrich pod záminkou prevence mládeže proti tuberkulose, vyplynulo, že Češi jsou v průměru nordičtější než sudetští Němci, východní Prusové a než část Rakušanů a Bavorů. Výsledky byly utajeny.
Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a nacistům, nýbrž také všem Čechům. Před pohřbem na Slavíně byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic (Litoměřice přešly Německu), podrobeny anthropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel
. Zapomenuto bylo, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro německou formu rýmu v česky napsaném Máji. Byl rozšířen i antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organisace exilové vládě v Londýně, se praví: Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.
Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Pokud odbojáři padli do rukou Němcům, byli přesvědčováni, aby pro ně pracovali na svobodě, tj. podávali zprávy o svých spoluodbojářích. Přistoupili-li na to, byli velmi nebezpeční. Konfidenti byli po válce převerbováni k NKVD, nebo se spasili vstupem do KSČ. Hodně udavačů nacisté také získali využíváním sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a podporováním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že si záviděli majetek, hezkou manželku a podobně. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo smrt. Je známo vícero konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by gestapo a SD zmohly jen málo.
17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil takto: Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat presidenta Beneše.
Demonstrace 28. 10. 1939 byla plánována jako masová akce. Protektorátní vláda podnikla opatření k podvázání její údernosti a omezila ji pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: Ať žije Beneš!
, Pryč s Hitlerem!
, Chceme Stalina!
Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej, Slované, doložen je i zpěv Internacionály (tehdejší hymny SSSR). To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov.
Německo-sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Šeptanda i letáky tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Do stejné kategorie patřily i zvěsti o brzkém návratu Beneše. Byl to projev komplexu národa, který si po jedno století navykl očekávat osvobození zvnějšku, od slovanského Ruska. Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympathie k sovětskému Rusku jako atheistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konservativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.
Potvrzují to i depeše domácího odboje čs. exilu. Pplk. Josef Balabán píše 20. 10. 1940 Sergeji Ingrovi: Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, je většina.
Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši Ingrovi sděluje: Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc… Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám podaří obnovit svou samostatnost… Svoje sympathie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě a vlastnící velké jmění; vyjadřujíce se slovy:
.raději bolševikem, než pod Němcem ztratit vlastní národ, ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci
Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Sergeji Ingrovi: Situace se může za čas radikálně změnit, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.
Lásku Čechů k SSSR dokresluje i výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele… Víra v Sovětský svaz je mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení.
Obyvatelstvo přijímá jako samozřejmost, že Rusko bude mít největší vliv na uspořádání střední Evropy
. A to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším čs. obchodních a diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly po celou dobu první republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnyce.
U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíš ke konformitě s míněním masy představované národem. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil autocensuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, následky hrály po válce velmi neblahou roli. Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na Východě měl za následek, že se méně špatným, ba žádoucím, shledávalo podřízení se komunistické, než německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost si nechtěla uvědomit důsledky tohoto kroku. Ke své velké škodě zcela ignorovala zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.
V prvních letech protektorátu nebylo zjevných významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě vždy omezoval na předávání zpravodajských informací exilu. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že resistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci dosadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragedie. Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o práci, o tučně placené přesčasy, o výhody jim poskytované a mohli by pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od svých rodin. Sabotáže v jiných oblastech zase neměly žádoucí dopad. Heydrich nejdříve významně zvýšil příděly zejména tuků, kuřiva, alkoholu dělníkům v závodech pracujícím pro říši, pak příděly všem Čechům vyrovnal na úroveň německých, zavedl závodní rekreace, lázeňské pobyty, závodní jídelny (bez potřeby vydávat za jídlo lístky), značně zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu, Tento trend se dodržoval i po jeho smrti, takže na podzim 1944 bylo cca 340 tisíc úředníků Čechů a pouze devět tisíc Němců, ne všichni z nich byli čeští Němci, mnozí pocházeli ze staré říše. Heydrich tak nečinil z náklonnosti k Čechům, neboť ve své řeči k vybraným funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941 v Černínském paláci řekl: Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě… Prosím, dbejte, aby český národ respektoval, že Němec je zde vůdčí silou.
Poté se 17. 11. 1941 vyjádřil, že Čech může v soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost
. Pohyboval se proti předpisu všude bez ozbrojené ochrany (a sám většinou neozbrojen) se slovy, že jí netřeba, protože ho Češi milují, podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu.
Dokonce ani růst českého hospodářství nebyl v té době pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, pro posílení postavení národa. Skutečnost, že se tím významně podporovalo válečné úsilí říše, Češi ignorovali. Český průmysl, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernisoval.
Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již jedno století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním menšiny. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila pomsta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.
Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik divadelních představení a nenatočilo tolik filmů jako za protektorátu. Ze zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Česká porodnost enormně vzrostla, v protektorátu významně stoupl počet českých obyvatel, což byla ve srovnání s ostatními evropskými státy naprostá rarita. Všeobecně panoval u Čechů tzv. protektorátní romantický vztah k realitě, projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě, k nacionalismu, k herderovskému kultu kmene, k národním mythům, k mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ty ostatní v myslích Čechů přítomny již po celou dobu první republiky. Hlavním projevem romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná a zcela nereálná víra v brzký konec války, a to i v situacích zhola nemožných: po porážce Francie se kojili nadějí na brzkou porážku Německa; po přepadení a obklíčení Jugoslávie zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska; při přepadení SSSR Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Konec války se očekával ještě v témže roce. Věřili v brzké vnitřní zhroucení Německé říše (dokonce v to věřil i Beneš), ačkoliv denně byli konfrontováni s opakem, s bezchybným fungováním nacistického řízeného hospodářství. To vyvolalo v myslích Čechů potřebné změny vedoucí k akceptaci poválečného řízeného hospodářství. Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka nejčastějším předmětem zbožnění. Vědomě se vzkřísilo české lidové umění, které bylo ke konci první republiky již prakticky mrtvé. Zcela uměle se vytvořil český lidový kroj, říkalo se mu svéráz
, stylisací z kyjovského. V takových krojích byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše i Pattona.
Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu (!) se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilisovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví.
Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou ethnik, a to fysickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, ale po napadení SSSR s tím přestává. V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: Jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy... (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.
Proklamuje se ČSR jako národní stát slovanský
. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili (zde už se prodírala do popředí presumpce viny). Odkaz T. G. M., jemuž věrni zůstaneme
, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody. V roce 1944 v brožuře sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku… Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní
Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce, a snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Čechy osvobodí, zatočí.hodní
Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchat jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty hodné
Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito hodní
– stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je – mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území zůstat nemohou.
Prameny: [Brandes, 1999], [Brod], [Brügel, 1974], [Bystrov], [Firt], [Frank], [Gebhart-Kuklík], [Huňáček], [Churaň], [Janišová], [Joza], [Král, 1964], [Kudrna, 2003], [Heydrich], [Šimek], [Tesař, 2006], [Willars], [Zeman, 1998], [Zeman, 2002]