Poválečné vyhánění neslovanského obyvatelstva

Málokterý český výraz byl za protektorátu a po válce v souvislosti s československými Němci tak frekventovaný jako vyhnání. Čeští politici užívali i jiné obraty: konečné řešení německé otázky u nás, Endlösung (Beneš), připravit konec krvavý a nelítostný (Beneš), vylikvidovat (Beneš), vyčistit od proradné přítěže (Ivo Ducháček). Možností násilného vyřešení česko-německého problému se zabývali již čeští intelektuálové na sklonku minulého století. Jaroslav Vrchlický vydal v r. 1879 sbírku Mythy. Oslovuje Sv. Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!… Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země! Viktor Dyk v Pohádkách z naší vesnice vyslovil v roce 1908 heslo českých nacionalistů: Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chránit kout. Vím, úkol nás je Čechy počeštiti, anebo zahynout. Sociální demokrat Rudolf Bechyně na sklonku první světové války napsal: Já bych si tedy přál, aby co největší kraje (opravdu německé) z českého státu byly vyloučeny… Bude nám dobře i bez Němců – a bez nich lépe než s nimi. Další levicový politik, Jan Skála, navrhoval 29. 10 1918 vyměnit jisté ryze německé obce za české obce v Dolních Rakousích, v Kladsku, Pruském Slezsku. Proti tomu se zvedl křik české masy: Němci chtějí od nás pryč? Dobře, ať si sbalí uzlíčky a táhnou! Ale nedáme jim ani píď půdy, ta je a zůstane česká!

Česká propaganda tvrdila od založení ČSR, že menšinám jsou zaručena veškerá práva, která pro ně žádali spojenci, ale v r. 1928 vyslovil Emanuel Rádl v knížce Válka Čechů s Němci obavu před hmotným řešením německého problému. Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na Pražském hradě varoval, že vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k ethnografické depuraci… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vyklidit. Cuius regio eius natio. 15. 5. 1936 jednalo vedení čs. strany národně socialistické o opatřeních vlády k upevnění pohraničí a vnitropolitických problémech, kde ministr Emil Franke mj. pravil: Očekává se zesílení hnutí revisionistického… a není tedy vyloučeno, že se Itálie přikloní jako stát silně revisionistický k Německu. Budeme se tomuto nebezpečí ovšem bránit a budeme usilovat, abychom kraje převážně německé nebo maďarské alespoň v poslední chvíli – počeštili nebo poslovenštili. V týdeníku Demokratický střed, jehož šéfredaktorem byl H. Ripka, se v článku V. Ostrého 24. 8. 1938 psalo, že přáním většiny Čechů by odpovídalo vystěhování celé německé menšiny.

Myšlenka vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR se objevuje v plánu (tzv. pátém) Edvarda Beneše z poloviny září 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže, aby zde zjistil pro něj podporu. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území – písemné instrukce Beneše Nečasovi hovořily o 4 až 6 tisících km² – s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony čs. Němců. Podle Benešových představ se měla odstoupit města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá z toho, že zbytek by se donutil k vystěhování z území neodstupovaných. Beneš si představoval, když s ním bude Francie souhlasit, že s Velkou Británií jeho plán Německu vnutí. Poté i přívrženci Čechů ve francouzské vládě usoudili, že se Beneš a československá vláda s odstoupením pohraničí smiřují.

Ve zprávě sociálně demokratického odboje z dubna 1939, po první vlně zatýkání sociálních demokratů po 15. 3. 1939, se o sudetských Němcích psalo: Důkladné snížení jejich počtu se zdá obecným požadavkem. Nikdy pochopitelně nebylo u nás takové nenávisti. Adolf Hoffmeister psal v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšet! Neodpouštět. Politické ústředí (PÚ) v listopadu 1939 v depeši do Londýna: Národ dnes žije nadějí jen na pomstu a tu si nedá vzít, své staré účty si musí vypořádat. J. W. Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země. V té době ještě Beneš hodlal německé obyvatelstvo v republice po válce ponechat. Při příležitosti zahájení činnosti Státní rady 11. 12. 1940 prohlásil: Velmi slavnostně a důrazně podtrhuji, že se svých občanů žádné národnosti a strany ani ze zemí českých, ani ze Slovenska, ani z Podkarpatské Rusi nevzdáváme, že ke všem své státní povinnosti jsme rozhodnuti loyalně vykonávat.

Den po studentských demonstracích 16. 11. 1939 zaslalo Politické ústředí exilu tuto zprávu: V důsledku utlačování a německé panovačnosti je dnešní nálada mnohem radikálnější a podle toho bude vypadat i odplata. Po tom všem, jaké utrpení si musí náš národ v této době vystát, vás prosíme, abyste pochopili, že se hrozně pomstí, a kdo by se proti vypořádání stavěl a hovořil o humanitě, demokracii nebo zahraničněpolitických ohledech, toho rozezlený národ smete. Proto by emigranti měli řešení německé otázky přenechat nám doma. Teprve až se to stane, bude český národ podle této depeše ochoten začít novou výstavbu republiky. Nepřátelská nálada vůči Němcům jako národu se projevuje i v obou nekomunistických odbojových časopisech, které organisačně byly sice do značné míry samostatné, ale na jejich redakce měly rozhodující vliv velké národní odbojové organisace. Časopis V boj se stavěl proti jakémukoli rozlišování mezi Hitlerovým režimem na jedné straně a německým lidem na druhé straně a napsal: My ovšem víme dávno, že Němci jsou všichni stejní. Časopis Český kurýr hovořil o vysídlení Němců už 16. 12. 1939: Stěhování soukmenovců, započaté Adolfem Hitlerem, bude provedeno v plném rozsahu, ale v opačném směru, než jak Vůdce předepsal. Všichni naši důvěrníci jsou povinni míti v paměti stálou evidenci přistěhovalých Němců a usvědčených pomocníků nacistického režimu. O půl roku později však týž časopis napsal: Chceme zase společný stát Čechů a Slováků, ve kterém by místo menšin německé a maďarské byli soustředěni i naši krajané rozptýlení v cizině. Časopis V boj se tehdy domníval: Německá menšina padla už tehdy, když se sudetští němci (malé n!) prohlásili za občany říše. Jen tam je jejich místo, jen tam může být jejich lebensraum… Když nyní Hitler dokázal, že je možno přeháněti statisícové masy němců ze státu do státu jako stádo dobytka, není důvodu, proč by neměly být německé menšiny ze všech evropských zemí nuceně přesídleny zpět do říše. Tentýž časopis po porážce Francie: Němci musí z našeho území pryč.

Československý vojenský a letecký atašé v Londýně pplk. Josef Kalla v memorandu z ledna 1940 sice považoval za bláhovou naději, že Češi vyvraždí a vyženou Němce z ČSR dříve, nežli my se vrátíme do vlasti, za reálné pokládal snížení počtu Němců méně než o 10 %, ale navrhoval: A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: (a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let, (b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce. Protože i poté nějací Němci podle Kally v českém prostoru zbydou, bude muset být poválečná kolonisace mnohem důslednější než za 1. republiky, pouhé rozmisťování českých listonošů, železničářů a finančních strážníků jako tehdy už nebude stačit.

Sochy válečného zločince Edvarda Beneše jsou dnes v České republice na každém kroku

Benešovy představy vyplývají z jeho depeše určené ÚVODu (Ústřednímu výboru odboje domácího) z 26. 11. 1940: To by mělo velikou důležitost také pro naši spolupráci a eventuelní federaci s Polskem; proto budou musit zmizet Němci ze severní a jižní Moravy (incl. Brno a Jihlava) a ze Slezska mezi Krnovem a Ostravou. Od Králického Sněžníku k Novému Světu musí zůstat historická hranice, od Nového Světa k Podmoklům musí býti nová ethnografická hranice, pro nás vojensky přijatelná, pak hranice historická až za Chomutov a Kadaň. Pak novou etnografickou hranici přes Doupovské hory k Tachovu. Zůstaly by pak mimo národnostně české území tři župy: krnovská, liberecká a karlovarská. Vnitřní Němci, incl. Praha, by se museli vystěhovat, nebo přijmout bezpodmínečně výlučně český režim jazykově i administrativně a bez minoritních práv uvnitř této nové ethnografické české hranice. Tři německé župy by byly ohraničeny tak, aby nás pro budoucnost naši Němci nemohli terorisovat, že když se odloučí, dojde zase k nemožným hranicím, vojensky neobhajitelným jako po Mnichovu. Jinak však bych trval na tom, aby i po tomto novém národnostním rozhraničení tyto župy zůstaly v rámci našeho státu i pro budoucnost… Nesmíme míti neuskutečnitelné naděje, že je možno zničit nebo vyhladit 3 miliony Němců, jak se někteří u nás naivně domnívají. Je však možno anebo je nutno počítati s odchodem nebo vyhnáním celých statisíců kompromitovaných nacistických Němců a s nuceným přesídlením dalších statisíců Němců z krajů výše naznačených do tří německých žup nebo do Rakouska a Německa. Ale přesídlení sotva bude moci o mnoho přesáhnouti celkový počet jednoho milionu. A to by byl už ohromný úspěch a veliké zajištění našeho státu a vývoje vnitřního našeho národního území. Znamená to tudíž, že chceme, aby Němci opět v republice byli.

Benešovy úvahy se u odbojových skupin v protektorátu setkaly s naprostým odmítnutím, ba s pobouřením. Člen Politického ústředí (PÚ) Antonín Bořek-Dohalský v radiogramu Benešovi z 3. 12. 1940 zcela explicitně uvedl, že politici by snad zřízení tří německých žup pochopili, ale český národ nikdy. Jeho odpověď kulminovala varováním Benešovi, že takový plán by mohl znemožnit Váš návrat. Člen PÚ Vladimír Krajina připojil jménem svým a Horovým, že vojáci smýšlejí stejně jako Dohalský, ba dokonce že hovoří o anexi Lužice. Krajina dále telegrafoval: V národě narůstá hrozná touha po odplatě, kterou regulovat bude velmi těžko, ne-li nemožné… Národ vidí svůj životní prostor v historických hranicích a považuje Němce za přivandrovalce, kteří musejí být vysídleni. Kdo se tomu postaví, i když se státnickou moudrostí, přichází o možnost obhajovat něco jiného dobrého. Prokop Drtina 4. 12. 1940 slíbil, že na základě těchto ostrých reakcí budou předložené námitky pečlivě zváženy. Jak však vyplývá z dalšího textu depeše, Benešův názor se ještě nezměnil, ale už se předpokládalo, že dojde ke krvavým represáliím vůči Němcům: Znáte tedy dnes důvody presidenta a skutečností je, že 3 miliony Němců nemůžeme ani přibrat do rodiny, ani je zabít. Velká většina Němců zůstane a s těmi se musí něco stát. Je nás jen 7 milionů proti 70 milionům Němců a ani oni nás nemohou zničit. To však neznamená, že náš národ se s nimi nemůže ve vhodný okamžik vypořádat. Je nám tady všem jasné, že se mu v tom nesmí bránit. I Navrátil (Beneš) to uznává. Ale potom musí přijít nějaké rozumné řešení. Bude však záviset na Vás, aby co nejvíc Němců bylo vyhnáno co nejdál. Zde se počítá s tím, že to bude záviset hlavně na událostech doma a že to bude krvavé a žádná procházka po Václavském jako v roce 18.

Náladu protektorátních odbojových organisací snad nejlépe odráží depeše podplukovníka Balabána z 13. 12. 1940: Těšíme se na oddělení pinslíků (dobová přezdívka Němců)… Budeme se snažit, aby ty tři župy, které jste si vymysleli a které jste načrtli, byly zřízeny někde u Berlína… Na shledanou v ČSR – bez žup. Program domácího odboje z jara 1941 uvádí, že každý národ má právo na stát, zahrnující jeho historické kmenové území, a definuje již kolektivní vinu Němců: národ jako celek nese odpovědnost, v to čítaje i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od celku.

O necelé dva měsíce později, 4. 2. 1941, zpracoval Beneš koncepci s názvem Mírové cíle ČSR, kde jsou podchyceny jeho představy o poválečném uspořádání takto: Bude stanovena jednak jakási vnitřní, ethnografická hranice pro stát a československý životní prostor nezbytná, tj. jako hranice vojensky hajitelná a ekonomicky, komunikačně i kulturně dostatečná. Mezi ní a historickou hranicí ČSR vznikne pak území, jež bude možno definitivně pokládat… (za) území Čech a Moravy skutečně převážně německé. Na tomto území, jež bude z přirozených důvodů ekonomicky tíhnout k československému státu, bude pro německé obyvatelstvo zaveden určitý režim národní svobody (lokální autonomie, kantony, nějaký druh federalismu)… To znamená, že Němce v poválečné ČSR chceme a že Němci a Češi pak mohou v rámci republiky definitivně vyřídit své národnostní spory. Tato úprava a změna československé státnosti bude požadovat přemístění, tzv. vnitřní transfer obyvatelstva německého z českého vnitrozemí do pohraničních německých žup a českého z nich do vnitrozemí. Tím by pokud možno zmizely smíšené kraje a vznikla by národnostně homogenní území, v jejich rámci by prakticky zanikly jinonárodní menšiny a s nimi i menšinová (hlavně jazyková) práva – podobně jako tomu je i ve Švýcarsku.

Tímto svým plánem Beneš narazil na odpor svých stoupenců Ripky, Ingra, Feierabenda, Slávika a zejména na radikální odmítnutí ze strany čs. vojáků ve Velké Británii. ÚVOD v depeši z 18. 8. 1941 žádal obnovu ČSR v historických hranicích a bez Němců. Navrhoval, aby se vyhnání kvůli mezinárodním ohledům maskovalo jako potrestání viníků, náhrada škod, atd. Český kurýr 28. 8. 1941 napsal, že Němci budou v okamžiku překypění národního hněvu z naší země vymeteni. ÚVOD sděloval koncem srpna 1941 generálu Ingrovi: Názor na řešení sudetské otázky se obecně upevnil a zradikalisoval. Podle obecného přesvědčení lidu musí být ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnáni. Protektorátní odbojové skupiny považovaly poválečné vystěhování všech Němců za hotovou věc a sdělovaly do Londýna, že by Benešovo lpění na něčem jiném, třeba na plánu žup, mohlo znemožnit jeho návrat. Ten nakonec domácímu tlaku podlehl, i když i poté se realisace svého původního plánu, odstoupení území a sestěhování Němců z taktických důvodů nevzdal, protože si nebyl jist, zda USA a Velká Británie s vyhnáním všech Němců budou souhlasit. Zalíbilo se mu však na prezidentském stolci a chtěl na něj i po válce dosednout.

V lednu 1942 po poradě s členy exilového kabinetu v memorandu O otázce hranic ČSR Beneš uvedl, že kdyby byl přijat princip, že viníci války mají odejít v každém případě, což považoval za zcela spravedlivé, činil by počet osob, jež měly útěkem a vypuzením opustit státní území ČSR, odhadem od tří set do čtyř set tisíc. Hubert Ripka v záznamu svého rozhovoru se sovětským vyslancem ve Velké Británii A. J. Bogomolovem dne 4. 6. 1942 píše: Vykládal jsem pak Bogolomovi… že se chceme zbavit, a to jednou pro vždy, těch sociálních vrstev českých Němců, které vždy byly nositelem pangermanismu od minulého století až po Hitlera, to znamená celá německá buržoasie, německá inteligence, značná část nacionalistických německých sedláků, ale i jistá část nacismu propadlých dělníků musí ven. Překvapilo mě, že Bogomolov s tím velmi živě souhlasil. Na konec rozpravy o této věci řekl, že i v této věci můžeme si být úplně jisti porozuměním a podporou sovětské vlády, ale že o tom můžeme jednat později, až to bude aktuální. V memorandu 311. československé bombardovací perutě RAF z 27. 9. 1942 určeném čs. vládě v exilu se psalo: Nová republika musí být lepší a bude jen naše československá, to značí pánové, že v ní budou jen Češi, Slováci a Podkarpatští Rusíni. Však nikoliv Němci a Maďaři. Ta nová republika bude bez politických stran a straniček.

Beneš se v rozhovoru pro New York Times 19. 2. 1943 poprvé veřejně vyslovuje pro radikální opatření s využitím situace vzniklé v důsledku války: otázky menšin ve střední a východní Evropě by se měly tentokrát řešit drasticky a definitivně, totiž masovou výměnou menšin, aby se s tímto obtížným problémem navždy skoncovalo. Příslušníci menšiny, které vysídlení nepostihne, by měli mít všechna občanská práva, avšak žádná zvláštní práva národnostní, tak jak je tomu v Americe. Výměna menšin ale nepřipadala v úvahu, v německy mluvících zemích, pomineme-li Vídeň a Kladsko, v podstatě žádní Češi nežili. Myšlenka výměny sloužila jako zastírací manévr. Vojenská Studijní skupina zpracovala v červenci 1943 pro Beneše čtyři varianty poválečného vysídlení Němců, o kterých se diskutovalo 2. 8. za přítomnosti Sergeje Ingra a Edvarda Beneše. První varianta spočívala ve vysídlení dvou milionů Němců bez odškodnění za majetek a se souhlasem velmocí, druhá v odstoupení menších částí pohraničí a vysídlení 75 až 90 % Němců, třetí ve výměně Němců za Čechy žijící v zahraničí a Lužické Srby a v asimilaci asi jednoho milionu Němců, kteří by v ČSR zůstali. Varianta čtvrtá se měla použít, kdyby první tři nebyly proveditelné: obsadit co nejrychleji předmnichovské hranice a během asi jednoho týdne (!) vyhnat z republiky ne méně než 2 846 000 Němců, 649 000 Maďarů a 78 000 Poláků. Druhý týden by postihl stejný osud dalších 381 000 Němců ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. Beneš se k těmto plánům vyjádřil následovně: Jde o to, abychom od samého počátku měli pevně v rukách několik význačných bodů v německém území. Ty musíme obsaditi a bude žádoucno prováděti teror, aby co nejvíce Němců uteklo. Při transferu chci, aby… byl také řešen z hlediska sociálního. Ponechali bychom si dělníky a rolníky, kdežto středního stavu, buržoasie a kapitalistů bychom se zbavili. Je třeba spojit národní revoluci s revolucí sociální. Doporučil dát za zůstavený majetek určitou náhradu. V prosinci 1943 vyhlásila čs. exilová reprezentace ideu národního státu Čechů a Slováků, z níž vyplývalo, že národnostní menšiny musí buď asimilovat, nebo opustit republiku. Převládla myšlenka plošného vyhnání čs. Němců, Maďarů a Poláků. Rusíni byli vzati na milost, protože neměli s Čechy třecí plochy, Slováci však měli být v každém případě nějakým způsobem za rozpad státu potrestáni.

Sudetoněmecký sociálnědemokratický politik Wenzel Jaksch

Ne všichni čs. politici byli stoupenci vyhnání. Nejdůslednějšími protivníky byli sudetoněmečtí sociální demokraté v čele Wenzelem Jakschem. Ostatní, méně významné sudetoněmecké exilové skupiny přijaly koncepci národního státu Čechů a Slováků za předpokladu, že se vytvoří podmínky pro demokratické soužití většinové populace s čs. Němci. I v ryze českém táboře se nakrátko projevil nesouhlas s myšlenkou plošného vyhnání od národního socialisty Jaroslava Stránského a sociálního demokrata Rudolfa Bechyně, v protektorátu měl jako jediný po určitý čas výhrady proti vyhnání ilegální časopis Český kurýr.

Do zimy 1943/1944 byli proti jakémukoli odsunu menšin z republiky i komunisté, i když již v roce 1943 začali pomalu měnit svá stanoviska vlivem obratu v sovětské politice od protinacistického pojetí války k protiněmeckému a současně panslavistickému. Gottwald a jeho soudruzi předložili Benešovi za jeho pobytu v Moskvě 13. 12. 1943 memorandum, ve kterém vládu vyzývali, aby vydala proklamaci k německé menšině. Měla obsahovat prohlášení, že vláda nebude kvůli henleinovským a frankovským zločincům pronásledovat všechny čs. Němce, nýbrž jen přímé viníky, a proto je v zájmu každého Němce, aby se aktivním jednáním a bojem proti říšskoněmeckým okupantům a jejich henleinovským přisluhovačům od nich včas oddělil. Stalin v prosinci 1943 v Moskvě tváří v tvář Benešovi plošné vyhnání Němců a Maďarů schválil s tím, že Slováci, i když si to Beneš přál, nesmějí být jako Slované potrestáni. V rozhlasovém projevu z Moskvy do protektorátu Beneš použil poprvé formulaci, že Československo se stane sjednoceným národním státem Čechů, Slováků a lidu karpatoruského. V roce 1944 čs. komunisté svá stanoviska k Němcům ostře změnili, protože pochopili, že ve vyhnání sudetských Němců mají v ruce nástroj, kterým by v očích Čechů mohli Benešovi iniciativu vytrhnout z rukou. Věděli, že Beneš je v bezskrupulosnosti protiněmecké propagandy nepřekoná, a tak ve vysílání z Moskvy začali ze sebe dělat bojovníky za nekompromisní zúčtování se všemi Němci. Beneš, pokud s nimi chtěl držet krok, se musel uchylovat k čím dál ostřejším formulacím v německé otázce. Ponechání větších částí německého obyvatelstva v Polsku a v ČSR by ztížilo bolševické převzetí moci v těchto státech, neb bylo známo, že Němci ke komunismu příliš inklinovat nebudou.

V případě Československa hrála u komunistů roli ještě jedna úvaha: bude-li země násilně zbavena svého německého obyvatelstva, jež hrálo nejdůležitější roli v průmyslu a hospodářství celé země, dojde k jejímu ekonomicky významnému oslabení, což se projeví větší závislostí na pomoci Moskvy. Dále počítali s tím, že Němci z ČSR se budou chtít vrátit a že jedinou účinnou ochranu proti tomu poskytne Sovětský svaz. Byla to spekulace, jak čs. stát oslabit a v tomto stavu jej vydat na pospas SSSR.

Exiloví politici v Londýně sice o transferu často mluvili při osobních jednáních nebo psali v tisku, Beneš o principu vysídlení při řešení menšinových problémů promluvil veřejně poprvé v British Press Association 28. 4. 1942, ale první oficiální požadavek vznesla československá exilová vláda až 24. 8. 1944. Šlo o memorandum zaslané Evropské poradní komisi na její žádost, aby ČSR předložila své požadavky pro dohodu o příměří s Německem a Maďarskem. V memorandu se kromě jiného požadovalo, aby Německo a Maďarsko uznaly osoby německé a maďarské národnosti, které budou v Československu zbaveny státního občanství, za své občany a přijaly je na své území. Další podrobnosti k transferu mělo obsahovat zvláštní memorandum. Beneš i nadále počítal dle potřeby s odstoupením některých částí pohraničního území i s obyvatelstvem Německu a Rakousku z obavy, zda myšlenku transferu všeho německého obyvatelstva u západních spojenců vůbec prosadí. Např. jeho plán z roku 1942 předpokládal odstoupení území s 600 až 700 tisíci Němců s podmínkou, že Rakousko a Německo k nim navíc přijmou dvojnásobek čs. Němců již bez území. Nápadné na Benešových názorech týkajících se vysídlení Němců bylo, že se často měnily s ohledem na to, komu je tlumočil. Proti odtržení jakéhokoliv, byť sebemenšího území byly odbojové skupiny v protektorátu a naprostá většina londýnských exilových politiků. V memorandu exilové vlády třem velmocem z 23. 11. 1944 byly korektury hranic ve prospěch Německa a Rakouska zásadně odmítnuty. Beneš ani poté myšlenku odstoupení určitých území zcela neopustil a prakticky hned, ještě koncem roku 1944, zpracovalo na základě jeho pokynů Hlavní velitelství čs. ozbrojených sil návrh na odstoupení výběžků (Vejprtsko, šluknovský, broumovský a frýdlantský výběžek) a pás kolem hranic na Osoblažsku o ploše 1790 km² s cca 340 tisíci obyvateli za územní kompensace ze strany Německa a Rakouska. Na své úvahy upozornil Beneš vládu ještě těsně po válce, ale ta jeho koncept striktně odmítla se zdůvodněním, že předat byť jeden jediný čtvereční metr čs. území Německu nebo Rakousku nepřichází v úvahu.

Velká Británie a USA se k čs. projektům vyhánění obyvatelstva vyslovovaly neurčitě. V březnu 1944 se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je třeba, aby čs. vláda nehnala transfer do krajnosti. Ve výše zmíněném čs. memorandu z 23. 11. 1944 se předpokládalo, že Československo z celkových (údajně) 2,5 milionů Němců 1,5 milionu odsune, zbytek obdrží občanská, nikoliv však práva menšinová a postupně splyne s většinovým obyvatelstvem, tzv. se odnárodní. Dne 31. 1. 1945 na memorandum odpověděly Spojené státy s tím, že odsun čs. Němců je vázán na dohodu vítězných mocností. Stejným způsobem odpověděla 8. 3. 1945 i britská vláda. Beneš naléhal již v lednu 1945 na britskou odpověď, neboť chtěl vydat zákon o zbavení všech čs. Němců československého občanství a zákon o zřízení úřadu pro odsun. Britské ministerstvo zahraničí jej ale vyzvalo, aby takové zákony nevydával. K otázce transferu mu sdělilo, aby jej presentoval jako svůj program, který předložil velmocem, od kterých dosud neobdržel souhlas.

Před svým odjezdem z Londýna prohovořil Beneš otázku transferu obyvatelstva s Churchillem a Edenem, aniž kdokoliv z nich přes výslovný požadavek Beneše vyslovil s odsunem souhlas. Hodlal získat oficiální schválení v Moskvě, což oznámil britskému ministerstvu zahraničí. Molotov 21. 3. 1945 Benešovi znovu potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby čs. vláda o tom s Brity jednala. Do konce války Velká Británie a USA vyhánění Němců z ČSR neschválily.

K překonání námitek anglo-americké veřejnosti proti vyhánění používal Beneš přemrštěné počty českých obětí nacismu. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin tvrdil, že bylo zabito, uvězněno nebo deportováno půl milionu Čechů. Po roce, o svých 61. narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday Times, že zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více než milion jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření nemožným. Beneš přeháněl stejně jako za první světové války. Podle oficiálních údajů bylo bezprostředně po uzavření příměří v německých koncentrácích celkem 135 tisíc československých občanů, tedy nejen Čechů. Pro srovnání: milion a půl Francouzů a 816 tisíc Poláků.

Čs. politici se shodovali v nutnosti prosadit odsun a zároveň si uvědomovali, že jeho realisace je ze strany západních velmocí ohrožena. To jim nevadilo, aby opatření připravující vyhnání zahrnuli do vládního programu a mluvili o něm jako o věci, která jistě bude provedena. Ještě Košický vládní program z 5. 4. 1945 s vyhnáním nepočítal, předpokládal pouze, že osoby jiné než slovanské národnosti odsouzené řádným soudem budou po odpykání trestu vyhoštěny z republiky.

Prokop Drtina, další český humanista

Ihned po válce se začalo s vyháněním do Německa a Rakouska. Beneš si cestou z Košic do Prahy neodpustil v Brně tento výrok: Vám i nám všem je jasné, že likvidace Němců bude stoprocentní (Čin, 11. 5. 1945), aby v Praze o dva dny později prohlásil: Naším volebním heslem bude, že musíme naši zemi očistit od všeho německého, kulturně, ekonomicky a politicky. (Čechoslovák, 15. 6. 1945). Beneš zřejmě tváří v tvář komunistům a šovinistům si nehodlal nechat vytrhnout iniciativu ve věci odsunu Němců z rukou, což vedlo k radikalisaci vyhnání.

Západ protestoval, britská tisková agentura Reuters tzv. divoký odsun k silně kritizovala, britská a americká vláda se chystaly protestovat přímo v Praze. Komuniké čs. vlády z 18. 6. 1945 k velmi kritické zprávě agentury Reuters obsahovalo vůli provést transfer do důsledků, ale organisovaně a lidsky. Vláda lhala. Presentovalo se to slovy, že vláda jest pevně rozhodnuta provést svůj program o odsunu Němců tak, jak jej vyhlásila. Nótou západním spojencům z 3. 7. 1945 se čs. vláda oficiálně uvolila odsouvat obyvatelstvo plánovitě a organisovaně. Vláda opět lhala, v textu chyběla jakákoliv zmínka o tom, že vysidlovací operace již delší dobu probíhají. Velká Británie a USA znovu čs. vládě odpověděly, že záležitost musí rozhodnout konference velmocí. Velká Británie zřejmě o československém počínání cosi věděla, protože britský velvyslanec Philip Nichols 14. 7. v rozhovoru s jedním úředníkem čs. ministerstva zahraničí položil otázku, co je pravdy na tom, že území republiky denně opouštějí vlaky s Němci. Beneš v polovině července 1945 poskytl agentuře Reuters interview, kde tvrdil, že jen nepatrný počet sudetských Němců již byl deportován. Jsou to však ojedinělé případy, ke kterým došlo v důsledku vzrušení, jenž se zmocnilo Čechů v sudetských okresech koncem války. Beneš tvrdil, podle časopisu Čas z 18. 7. 1945, že asi 200 tisíc Němců odešlo z vlastního rozhodnutí. Lhal.

Postoj Moskvy vyvolával u čs. vlády dojem, že k vyhnání může dojít i bez souhlasu západních mocností. Z jednání s vrchním velitelem Rudé armády v Německu, maršálem Žukovem vyplynulo (zpráva Clementise vládě 10. 7. 1945), že je ochoten přijmout milion, popřípadě též dva miliony Němců z Československa. Clementis z toho vyvodil, že je tedy transfer politicky připraven. Poté se konala postupimská konference (oficiální název byl Konference v Berlíně), kde se mimo jiné jednalo i o transferu německého obyvatelstva. V příloze 6 dokumentu z konference s názvem Protokol jednání konference, v položce XII se praví: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně. Poněvadž příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že by tento problém měla zkoumat především Kontrolní rada v Německu a přihlížet přitom zvláště k otázce spravedlivého rozdělení těchto Němců do jednotlivých okupačních pásem. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě. Příloha 7 s názvem Zpráva o konferenci tří mocností v Berlíně se v položce XIII Spořádaný transfer německého obyvatelstva píše: Konference dospěla k této dohodě o přesídlení Němců z Polska, Československa a Maďarska a následuje text shodný s textem uvedeným výše. Spojenci Československu tedy transfer nevnutili, protože zpráva ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny rozhodli jsme nebo usnesli jsme se. Češi začali Němce vyhánět hned po válce bez jakéhokoli souhlasu spojenců a postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo označit jako mezinárodní smlouva s patřičnými důsledky. Čs. vláda obdržela zprávu a protokol z postupimské konference 2. 8. 1945, ve vyhánění ale pokračovala a přání mocností ignorovala.

Nebylo obtížné předvídat, že v českých zemích vyústí německá porážka ve výron šovinismu. V takových chvílích je základní povinností každé politické representace státu tlumit nacionální vášně a držet je v mezích lidskosti. To čs. političtí představitelé neučinili, naopak protiněmecké vášně rozněcovali a využívali je k organisovanému vyhánění pod rouškou lidové odplaty. Již 3. 2. 1944 prohlásil Beneš v londýnském vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a Morava se na konci války stanou jevištěm mohutného povstání, které musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný. Prokop Drtina v červenci 1944 tlumočil domů Benešův rozsáhlý vzkaz, bylo v něm mimo jiné: Nelze však dnes definitivně říci, že by celé více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen z části, snad maximálně asi dvou milionů… Je třeba, abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech po osvobození… Vysvětlil pak, co se tím míní: Aby bylo v revoluci zabito co nejvíce těch, kdo se budou stejně jako nacisté bránit a klást odpor.

Generál Sergej Ingr, voják, který veřejně vybízel k vraždění civilního obyvatelstva

Drtinův text vyjadřoval nejistotu, co se vlastně podaří po válce uskutečnit. 3. 11. 1944 z BBC vyzýval obyvatelstvo obsazené ČSR ministr národní obrany generál Sergej Ingr: Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne… Výzva člena československé exilové vlády k zabíjení byla navýsost odporná a odsouzeníhodná, zejména když směřovala proti ženám, dětem a starým lidem – muži byli na frontě nebo v zajetí. Ministr spravedlnosti čs. londýnské vlády Jaroslav Stránský dne 28. 11. 1944 tvrdil v novinovém interview, že sudetoněmecké obyvatelstvo bude drasticky redukováno i bez oficiálního transferu. Předpokládal, že v zemi bude panovat hlad, že Češi budou mít přednostní přístup k potravinám a očekával velmi vysokou úmrtnost v Sudetech. Jeho slova prozrazují, že se pro německé obyvatelstvo již tehdy chystaly příděly a koncentrační tábory. Byla to dobře promyšlená metoda, protože se nedalo čekat, že v zemi bude po válce nedostatek potravin, Wehrmacht zřídil v protektorátu velké zásoby potravin a stav dobytka byl vyšší než v roce 1938. Po válce dostávalo Československo potravinovou pomoc od UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) pro 14 300 000 obyvatel, tedy přijímalo pomoc i pro čs. Němce.

Provolání čs. vlády ze 17. 4. 1945: Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti k německým katanům… Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Beneš v květnu 1945 v Československém rozhlasu vyzývá: Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete! H. Koželuhová (lidová strana) říká: máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi. Tisk národně socialistické strany píše: každý Němec, ať byl od nacistů zavřen nebo nikoliv, nebyl za první republiky ničím jiným než germanisátorem naší země. Prokop Drtina konstatuje: Vyčistit republiku celou a úplně od Němců! To je příkaz chvíle pro každého z nás, to je dějinný úkol naší generace. Čs. státníci a politici běžně používali následující obraty: zdolat, odstranit, odplatit, pobít, zdecimovat, vyřídit si to důkladně, spustit teroristické činy, způsobit krvavý a nelítostný konec, vylikvidovat, vyčistit, vyhnat.

Ihned po konci války začaly různé mocenské orgány a skupiny z vlastní iniciativy a libovůle, častěji ale na pokyn čs. armády nebo bezpečnostních složek, vyhánět Němce z jejich vlasti přes hranice převážně do sovětské okupační zóny. Bez jakýchkoliv právních norem jen prostřednictvím tištěných vyhlášek nebo ústně či telefonicky předávanými příkazy. Možnost odvolání neexistovala ani theoreticky, ani prakticky. Násilí, vraždy, loupení majetku byly na denním pořádku. Tuto fasi vyhánění nelze označovat za divokou, tj. za neorganisovanou, protože historici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg dokázali, že byla řízena čs. ministerstvem vnitra a národní obrany tak, aby to navenek vypadalo jako projev hněvu českého lidu. Hlavně čs. armáda měla k tomu potřebné prostředky, a tuto skutečnost čs. vláda před cizinou zčásti zatajovala, zčásti legitimisovala. Ústní pokyny přicházely přímo od ministra národní obrany Ludvíka Svobody nebo od policejních složek ministerstva vnitra či ministra Noska samého.

Američané do postupimské konference přijímali jen Němce, kteří přišli za války do protektorátu z Německa, a to v maximálním počtu 2000 osob denně. Dále přijímali uprchlíky a osoby bez domova bez kvóty v počtu dva až čtyři tisíce osob denně – tedy zpočátku nikoliv sudetské Němce. Také nedovolili na jimi obsazeném československém území divoký odsun. Později povolili spořádaný odjezd sudetským Němcům z oblastí jimi spravovaných v odhadovaném počtu 100–140 tisíc (do poloviny prosince 1945).

Již 12. 5. 1945 informoval předseda vlády Zdeněk Fierlinger vládu, že došlo k týrání a lynčování Němců a oběťmi nebyly nacisté, ani osoby, které se provinily. Apeloval na vládu, že je její povinností vyzvat obyvatelstvo a bezpečnostní orgány, aby se od takového postupu upouštělo a aby se opatření proti Němcům prováděla podle daných pokynů vlády a bezpečnostních orgánů. Vláda ho odmítla, zejména ministři Nosek (KSČ – vnitro), Kopecký (KSČ – informace) a Stránský (národní socialista – spravedlnost). Tentýž Kopecký si pak 8. 6. 1945 stěžoval na zasedání vlády, že na Západě nás vylučují z řad kulturních národů. Vláda jen cudně doznala, že překypěné cítění lidu způsobilo vypuzení malé části Němců za podmínek mnohdy nekontrolovatelných. Clementis to 4. 6. 1947 vyjádřil lapidárně: Do Postupimi jsme to dělali ilegálně a dostávali jsme se do konfliktu s vojenskými veliteli všech zón. 12. 6. 1945 předaly Spojené státy Clementisovi nótu, kde se mj. zdůrazňovalo: State Department dále považuje za neobhajitelný každý pokus vysídlovat všechny příslušníky určité etnické skupiny jakožto subjekty, které mají být vyhnány na základě tvrzení, že nesou odpovědnost za válku.

Zemský národní výbor (ZNV) v Praze s působností pro celé Čechy zpracoval k 12. 6. 1945 pokyny, kdo se má nebo nemá zařazovat do odsunu. Tyto pokyny ale neobsahovaly žádnou výjimku vynětí z odsunu pro Židy německého jazyka a pro národnostně smíšené rodiny. V předchozí debatě rady ZNV, konané 7. 6. bylo však řečeno, že se Židy, pokud o nich nebylo spolehlivě zjištěno, že jsou antifašisty, se má zacházet jako s ostatními Němci. ZNV v Brně s pravomocí pro Moravu a Slezsko navrhl 2. 6. 1945, že vysídlení mají podléhat všichni Němci a Maďaři bez rozdílu a dokonce i Židé, kteří nebyli nacisty pro své smýšlení a chování pronásledováni. Pokud byli pronásledováni jen kvůli své rase, podléhali odsunu bez výjimky. Ve společně vydaných směrnicích ZNV v Brně a oblastního armádního velitelství z 25. 6. 1945 se navíc vůbec nedefinovaly osoby, které mají být, byť dočasně, z odsunu vyňaty. Němci ekonomicky potřební byli co do šance vyhnout se odsunu rozděleni do tří skupin. Přednost měly dostat bezdětné, svobodné a ovdovělé osoby obojího pohlaví, a to ženy nad pětatřicet let a muži nad čtyřicet let. Pak následovaly bezdětné manželské páry, pokud manželka byla starší pětatřiceti let. Nakonec se připouštěla i eventualita, že v zemi zůstanou německé rodiny s jedním nebo nanejvýš dvěma dětmi, jestliže manželce bylo více než pětatřicet let; to však bylo možné jedině tehdy, když Němci z obou prvních skupin početně nepostačovali k udržení nutného chodu podniků a podobně. Tvrdost stanovených podmínek ilustruje mimo jiné fakt, že podle znění opatření i směrnic nesměly ve svých dosavadních domovech – s výjimkou uznaných antifašistek, partnerek ze smíšených manželství a rakouských státních příslušnic – zůstat žádné německé ženy mladší pětatřiceti let. V pozadí stál zcela nepochybně záměr dosáhnout podstatného snížení natality zbylé německé populace, a tím i usnadnit její postupnou asimilaci.

To potvrzuje i výrok člena rady pražského zemského orgánu Otakara Machotky pronesený na společném zasedání představitelů českého a moravskoslezského ZNV v Praze 21. 6. 1945. Machotka, coby spoluautor směrnic řekl, že ZNV usiluje o to, aby při odsunu Němců z pohraničního území byl brán zřetel na lidi mladší, u mužů zejména do 40 let a u žen do 35 let, kteří by měli býti odesláni nejdříve, aby při eventuálním neuskutečnění vystěhování všeho německého obyvatelstva zde zůstaly jen osoby, u nichž lze předpokládat jen nepatrnou porodnost. Ve směrnicích pražského ZNV byl dále ve spojitosti se setrváním určitého počtu Němců jako pracovních sil objasňován výraz nutný chod hospodářství. O jeho dosti přísném vymezení v zemědělství svědčí, že ani případné ztráty při polních pracích neměly být důvodem k zastavení odsunu německých pracovníků.

Velmi zřídka reagoval československý tisk na vyhánění nezaujatě. Časopis Obzory koncem léta 1945 konstatoval, že dosud nikdy nebyla pověst Československa na Západě tak špatná, jako je dnes. Že vyhnáním Němců stát utrpí, bylo v roce 1945 zřejmé pouze velmi málo Čechům. J. Macek v říjnu 1945 v časopise Nová doba napsal: Ohled na jinonárodní vrstvy obyvatelstva mírnil československý nacionalismus, tlumil politické vášně, nabádal k politické rozumnosti. Národnostní problém byl neustálým mementem naší vnitřní politiky. Tohoto mementa teď budeme zproštěni.

Nepřicházelo v úvahu, aby Židé převzali zpět své podniky … jednak byly většinou spěšně znárodněny a na straně druhé se Židům předhazovalo, že germanisovali zemi. Teprve později na nátlak židovských organisací ministr vnitra Václav Nosek oficiálně sdělil, že se pod germanisací rozumí navštěvování německých škol, mluvení německy, podpora německých kulturních zařízení apod. Češi jim majetek vrátit nehodlali.

Tzv. divoký odsun papírově zastavila postupimská konference do doby, než Spojenecká kontrolní rada schválí zásady spořádaného transferu. Ta tak učinila až 20. 11. 1945. Čs. vládu zastavit divoký odsun ani nenapadlo, navzdory tomu že deklarovala v komuniké z 18. 6. a v nótě z 3. 7. snahu odsouvat obyvatelstvo organisovaně a plánovitě. V divokém odsunu se dál pokračovalo. Čs. politici z Londýna, včetně Beneše, s takovou situací počítali, schvalovali ji a vítali ji. Beneš se několikrát zmiňoval: chceme vybít a vyhnat ty Němce, kteří se provinili. Podle tehdy panujícího názoru se provinili všichni, včetně dětí. Vláda vytvořila pro vyhánění předpoklady, zejména využitím čs. armády. Nevydala právní normu upravující odsun, protože Benešův pokus o legalisaci vyhnání ztroskotal na britském stanovisku. Jako hlasy na poušti se ozvaly ojedinělé výzvy některých národních výborů, že každý Němec není přece jen škůdce, vyzývaly k ukončení drancování německého majetku a podobně. Vláda nevydala ani směrnice, kdo má být zavřen nebo internován, protože to sama nevěděla. Ještě v srpnu 1945 diskutovala, kdo z Němců by měl být zajištěn. Fierlinger s Gottwaldem čelili ostatním členům vlády požadujícím, aby byli Němci zavíráni a odsuzováni bez rozdílu. 1. 6. 1945 souhlasila čs. vláda s vyhnáním asi 30 tisíc Němců z Brna směrem do Rakouska (tzv. brněnský pochod smrti). V Československu pokračoval divoký odsun do podzimu 1945, doložena jsou nedovolená vyhánění i v prosinci roku 1945. Ke konci roku k nim přibylo tzv. dobrovolné vystěhování sudetských Němců.

Kolik sudetských Němců vyhnali Češi během divokého odsunu za hranice (včetně těch, kteří utekli sami), není zcela jasné, většinou se uvádějí počty mezi 500 až 820 tisíci. Existují počty i vyšší, které pravděpodobně započítávají všechny vyhnané Němce, tedy i ty, kteří se na konci války v českých zemích zdržovali. Rusové oznámili, že z ČSR do svého okupačního pásma převzali do 12. 12. 1945 773 840 Němců. Vedoucí osidlovacího referátu Zemského národního výboru v Praze, který musel být nejlépe informován, uvedl 6. 9. 1945, že nejméně již půl milionu tak řečených sudetských Němců je mimo naše hranice. To představuje průměrně kolem 130 tisíc vyhnaných měsíčně. Vládní zmocněnec pro odsun Němců Antonín Kučera odhadoval ve své zprávě Kanceláři presidenta republiky v březnu 1946, že v květnu 1945 bylo na celém čs. území 3 400 000 Němců a v srpnu téhož roku už jen 2 220 000, což představuje závratné tempo. Tomáš Staněk a Adrian von Arburg ve své studii odhadují počet vyhnaných čs. Němců z ČSR do konce října 1945 na 700 až 820 tisíc osob, z toho 80 % do sovětské okupační zóny v Německu.

V rychle zřízených československých koncentračních táborech (úředně nazývaných sběrné a internační) a věznicích panovaly příšerné poměry, a to i po divokém odsunu. Časopis Obzory o tom psal: Krátce jsme značnou částí soudného veřejného mínění osočováni z krutosti, nelidskosti a zvrácenosti, které vzbuzují nevoli vzdělaného světa a volají k jeho svědomí. Naprostá většina čs. veřejnosti však považovala nakládání s Němci za věc přirozenou a zůstávala lhostejná. Odpovědná politická místa, státní instituce, čs. vláda i prezident byli informováni o probíhajících zvěrstvech a… mlčeli. Beneš po nótě vlády velmocím z 3. 7. 1945 farisejsky nabádal ve svých projevech k dodržování lidskosti, ačkoliv mu muselo být známo, alespoň rámcově, k jakým hrozným ukrutnostem při vyhánění, v koncentrácích a ve věznicích dochází. Lidová demokracie přinesla 23. 7. 1945 článek, který poukazoval na americkou kritiku zacházení s Němci. Československá veřejnost se tak poprvé dozvěděla, že Američané v obsazených západních Čechách rozhořčeně prohlásili, že nešli do války proto, aby Češi mohli zřizovat nové Buchenwaldy. Pražský propagandistický aparát (jen v resortu ministerstva propagandy bylo zaměstnáno 11 tisíc lidí) věděl, jak má před konferencí v Postupimi kritické hlasy umlčet. Vypustil pověsti o werwolfech a 31. 7. došlo k záhadné explozi v Ústí-Krásném Březnu (s následným zabíjením Němců), která zřejmě měla doložit jejich záškodnickou činnost. Česká svědectví o ústeckých zvěrstvech čtenář nalezne v Intoleranci. Poté, co Daily Mail 6. 8. 1945 referoval o zvěrstvech při brněnském pochodu smrti, který si podle článku v onom listu vyžádal asi čtyři tisíce obětí z cca 25–30 tisíc, začali jeho britští přátelé Beneše hájit. V listu New Stateman zvláštní dopisovatel tvrdil, že do Německa bylo na práce odvlečeno 1 200 000 Čechů a Slováků, z nichž se vrátilo jen 700 tisíc. Půl milionu tedy zahynulo, což byla naprostá lež. V příspěvku se dále pravilo, že se Němci v Československu odmítli asimilovat.

Počátkem října 1945 zveřejnil britský Daily Herald článek o nelidských poměrech v československých koncentračních táborech pro Němce. Nebyl jediný, ale konkrétně o něm jednala čs. vláda, která se začala obávat, že by takové články mohly ovlivnit postoj britských míst k vyhánění a tím je zkomplikovat. Týdeník Obzory 10. 11. 1945 uvedl, že pověst Československa na Západě nebyla ještě nikdy tak špatná, a uvedl příklady vyhánění. Do této doby spadá i návštěva britského poslance Richarda R. Stokese v koncentračním táboře v Praze na Hagiboru. Varován, že se nemá nechat zmást potěmkinovskými vesnicemi, objevil se tam časně ráno ve chvíli předávání pracovních otroků různým soukromým zájemcům. Prohlédl si kuchyni tábora a shledal, že denní příděl potravy je 750 kal., tedy méně než byly příděly v německých koncentrácích. Zjistil, že takových táborů je v Čechách nejméně čtyřicet (ve skutečnosti jich bylo mnohem více).

Spojenecká kontrolní rada také zmařila starší české plány poslat mladší ročníky čs. Němců na nucené práce do SSSR. První zprávu o této dohodě mezi ČR a SSSR přinesl list Yorkshire Post již 16. 9. 1944. Později, 29. 6. 1945, City and East London Observer upřesnil, že se jedná o muže mezi 18 a 38 lety.

Edvard Beneš podepisuje jeden z dekretů. Sudetoněmecké obyvatelstvo nechal masakrovat, oloupit a vyhnat, poté vládu bez odporu předal komunistům – pro většinu Čechů je přesto hrdinou

Zatímco předchozí dekrety presidenta obstavovaly čs. Němcům a Maďarům jejich majetek (dekret o národní správě německého majetku, o konfiskaci a rychlém rozdělení zemědělského majetku), přišli dekretem č. 33 z 2. 8. 1945 o čs. občanství a dekret č. 71 z 19. 9. 1945 jim ukládal povinné pracovní nasazení. Dekrety uplatňovaly proti čs. Němcům a Maďarům princip kolektivní viny. Pro uchování majetku a vyhnutí se vyhnání bylo klíčové znovunabytí čs. občanství. I zde házely úřady žadatelům o jeho vrácení klacky pod nohy. Němci žili v podmínkách blízkých stannému právu, obklopeni vzedmutými protiněmeckými emocemi obyvatelstva i úřadů, které již jednaly pouze ve státním jazyku československém. Navíc žádosti bylo možné podat jen v určených lhůtách, pro každou kategorii jinak. V roce 1945 tak směli žádat o zpětné přiznání občanství jen německé manželky Čechů, v roce 1947 v posledních měsících odsunu zase jen němečtí manželé českých manželek a teprve od roku 1949, kdy už bylo v ČSR jen nepatrné množství původního německého obyvatelstva, ostatní. Němcům byla okamžitě po skončení války zastavena výplata penzí a důchodů, německy mluvícím Židům, kteří se vrátili, nebyla jejich výplata obnovena. Např. Alfred Kohn, univerzitní profesor světového jména, který přežil útrapy Terezína, živořil po válce z balíčků potravin, které mu posílali jeho bývalí žáci z Anglie. Později se podařilo dosáhnout, aby státně spolehliví Němci dostávali své důchody. Vyplácení důchodů bývalým čs. státním zaměstnancům a pensí státním úředníkům se prosadit nezdařilo.

Velkou výjimku v otázce zpětného nabytí čs. občanství tvořilo Těšínsko a Hlučínsko. V Těšínsku šlo o početnou skupinu asi 110 tisíc tzv. volkslistářů, cca 60 % místního obyvatelstva, které německé úřady zapsaly do Volksliste (Deutsche Volksliste, DVL, niemiecka lista narodowa, volkslista), což byl národnostní soupis Němců a osob s německým původem na území Polska připadlém Německu. Deutsche Volksliste měla čtyři tzv. oddělení podle stupně němectví. Do oddělení I národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I) byli zapsáni Němci aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku (včetně Československem odstoupeného těšínského území). Ti směli vstoupit do NSDAP ihned. Do DVL II (Deutsche Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni Němci pasivní vůči prosazování němectví, ale kteří si prokazatelně zachovali němectví. Ti mohli vstoupit do NSDAP až po určité zkušební lhůtě. Do DVL III se zapsaly polonisované osoby německého původu zpravidla již německy nehovořící, ale neprotivící se němectví, osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem, osoby hovořící slovanským jazykem, ale německého původu (deutschstämmig), tj. Kašubové, Mazurové a Slezané. Všichni za podmínky, že nebyli členy polských politických organisací. Obdrželi tzv. německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání německého občanství ze strany státu byla deset let. Do DVL IV připadly osoby německého původu, které podlehly polonisaci a aktivně podporovaly polskost členstvím v polských politických organisacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Obdrželi taktéž německou státní příslušnost na odvolání. Německá státní příslušnost na odvolání nebylo plnohodnotné státní občanství – osoby zapsané do Deutsche Volksliste, Abteilung III a IV nesměly vykonávat úřad. Kdo z Čechů se při posledním československém sčítání lidu nebo po polském záboru Těšínska přihlásil ke slezské národnosti, stal se německým státním příslušníkem bez možnosti opce. Muži zapsaní do DVL podléhali vojenské povinnosti. Mužům-volkslistářům z oddělení III a IV úřady nedůvěřovaly, takže rukovali k nebojovým a strážním útvarům. (Stejně se zacházelo s protektorátními Čechy, kteří si změnili národnost na německou.) Jenže strážní oddíly v koncentračních táborech patřily pod SS. Do bojových útvarů byli nasazováni teprve ke konci války, kdy většina nově vzniklých německých bojových útvarů byla tvořena téměř výhradně Poláky.

Československé úřady se po válce snažily záležitost volkslistářů velmi rychle vyřídit, protože většina z nich pracovala v kamenouhelných dolech a jejich nejistota ohledně hrozícího odsunu se odrážela v pracovní morálce nejen jejich, ale zprostředkovaně i celých havířských part. Nakonec většina volkslistářů obdržela čs. občanství zpět. Žádosti o čs. státní příslušnost se však nesmělo vyhovět, porušil-li žadatel povinnosti československého občana, což se velmi dotýkalo československých Poláků a jejich činnosti v roce 1938 a 1939.

Hlučíňané, většinou Moravci mluvící dialektem smíšeným z češtiny, polského a německého dialektu, se stali již na podzim roku 1938 německými státními občany bez možnosti opce, protože německou státní příslušnost nikdy nepozbyli. Hlučínsko bylo jako součást pruského Slezska připojeno k ČSR po 1. světové válce. Po 2. světové válce směli Hlučíňané nejdříve provisorně, pak trvale zůstat v ČSR.

Po různých peripetiích vyhánění skončilo v polovině roku 1947, kdy v Československu zůstalo 239 911 Němců. Vyhnáni byli i českoslovenští Židé přeživší šoa, pokud se hlásili při posledním sčítání lidu v ČSR (1930) k německému kulturnímu okruhu, k německé národnosti. Jsou zaznamenány případy vyvlastnění a vyhnání švýcarských státních příslušníků, rozhodující byl jazyk.

Ke konci roku 1947, a hlavně od března 1948 organisovaly úřady tzv. přesun a rozptyl nespolehlivého německého obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí. Nastalo další vyhánění, tentokrát v rámci státu. Týkalo se to téměř jednoho sta tisíc Němců a všech českých veřejných zaměstnanců, kteří měli německé manželky. Početné resoluce docházející čs. vládě žádaly okamžitě odsunout (všechna) smíšená manželství do vnitrozemí, suspendovat státní a veřejné zaměstnance, kteří mají za manželky Němky, důkladnou očistu od pozůstalých Němců, kolaborantů a zrádců, a konaly se na podporu toho demonstrace. Pražský osidlovací úřad například 24. 4. 1947 vydal národním výborům instrukci, aby byli odvoláni všichni národní správci, kteří se v porevoluční době stýkali s německými ženami.

Co se týká odhadu počtu obětí z řad sudetských Němců, používají němečtí historici v zásadě stejnou methodiku: počet sudetských Němců v odstoupených územích Německu podle sčítání lidu v roce 1939, plus počet českých Němců v protektorátu v roce 1940 (u obou skupin započten i vliv migrace v rámci říše), plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války (odhad), minus civilní válečné ztráty těchto skupin (odhad), minus jejich ztráty na frontě (odhad), minus jejich počty v roce 1950 v ČSR, SRN, Rakousku a v NDR (v ČSR a SRN podle sčítání lidu, v případě Rakouska úřední údaj, počet v NDR odhadnut), plus přirozený přírůstek mezi lety 1945–50 (odhad). Z toho jim vyšel nejnižší počet obětí 216 tisíc, nejvyšší 272 tisíc. Spolkový archiv v Koblenci udává 241 tisíc obětí. Novější odhady vycházejí z počtu kolem 270 tisíc i více. Ne všichni z tohoto počtu zemřeli na československém území. Má se za to, že asi 60 % sudetských Němců přišlo o život v ČSR a 40 % z nich zemřelo mimo ČSR strádáním následkem vyhnání, zejména sebevraždou, podvýživou, na nemoci kvůli nedostatečné lékařské péči.

Jenže u této methodiky je několik podstatných úskalí. Sudetoněmecké rodiny, jimž sčítací komisaři při československých sčítáních lidu neoprávněně připsali čs. národnost, obdržely po odstoupení území Německu německou státní příslušnost, ale ti, kteří po válce na své německé národnosti netrvali přešli bezprostředně po válce s poukazem na svou národnost podle posledního čs. sčítání lidu opět k Čechům. Nebylo jich zřejmě málo, kdo by chtěl do neblahých životních podmínek v poválečném Německu! Takto definovaná skupina jako celek čítala přes 300 tisíc osob, protože v prvních československých parlamentních volbách volilo sudetoněmecké strany o 220 tisíc voličů více, než bylo v českých zemí Němců.

Druhým úskalím jsou Češi, kteří žili v územích odstoupených Německu, ale nedostali německou státní příslušnost a chtěli ji mít. Za tím účelem se museli přihlásit k národnosti německé. Po válce se mohli, pokud je nikdo neudal, opět vydávat za Čechy. Kolik takových případů bylo, není nikde podchyceno. Ví se jen, že tato skupina čítala, použijeme-li výše uvedeného odhadu Ernsta Müllera, alespoň 100 tisíc osob. Jak dalece se první skupinou prolíná, není známo.

Třetím úskalím je, zda 194 tisíc Čechů, kteří dostali automaticky přiděleno říšské občanství po odstoupení českých území Německu a neoptovali pro ČSR, bylo nebo nebylo započteno do sudetoněmeckých ztrát. I tato skupina se může s první skupinou prolínat. Dá se také předpokládat, že Češi z této skupiny padlí v německých ozbrojených silách nejsou ze sudetoněmeckých ztrát vyděleni. Lidé z této skupiny byli po válce považováni za Čechy.

Je zřejmé, že pomocí těchto skupin se dá v podstatě libovolně manipulovat s počtem obětí vyhnání. Občas se vyskytující česká premisa, že do počtu obětí byli započteni i Židé hlásící se v čs. meziválečných sčítáních lidu k německé národnosti, kteří později se stali oběťmi šoa, je lživá. Při sčítání lidu v odstoupených územích v roce 1939 a při registraci Němců v protektorátu v roce 1940, což jsou výchozí údaje pro odhad počtu německých obětí, nebyli započítáváni k Němcům.

Společná česko-německá komise historiků tvrdila, že cca 91 tisíc sudetských Němců se prohlásil v roce 1946 za Čechy. Za Němce a Maďara pro účely dekretů se přitom považovala každá osoba, která se přihlásila k německé či maďarské národnosti při jakémkoliv sčítání lidu po roce 1929 a toto přihlášení se k národnosti přitom nemohla žádná osoba vzít v roce 1945 zpět, natož v roce 1946. Ale tento počet, pomineme-li nereálné datum přihlášení se k české národnosti, může odpovídat lidem z prvních dvou uvedených kategorií.

České odhady po roce 1989 vycházejí ze záznamů o úmrtí nepřirozenou smrtí, kterých bylo nalezeno po matrikách přes 15 tisíc. Relativně četné sebevraždy celých sudetoněmeckých rodin na čs. území i mimo něj padají na vrub násilného vysídlení – oficiální počet sebevražd z řad sudetských Němců za rok 1945 na československém území byl 5558 (podle Rozumět dějinám: 6667). Odhadovaný maximální počet obětí z řad čs. Němců zemřelých následkem odsunu ještě na území ČSR je 30–40 tisíc. Protože methodikou bylo vyhledávání úmrtí v matričních záznamech na území Československa, nebude odhad relevantní, neboť když například vaši sousedé tehdy povraždili v lese nebo za chalupou najednou několik Němců – Češi zabíjeli i jen tak z radosti, že si mohou zastřelit Němce – neběželi jste to zřejmě nejbližší matrice hlásit. Také bylo hojně rozšířeno falšování příčin úmrtí, zejména v českých koncentračních táborech a věznicích, což je údajně v oněch odhadech reflektováno. Úmrtí přirozenou smrtí následkem násilného vysídlení nad obvyklou mortalitu byla pominuta. Němečtí dějepisci ve Společné česko-německé komisi historiků, vidouce úpornou snahu svých českých kolegů snížit za každou cenu počet obětí vyhnání, zcela resignovali.

Dotyčná komise historiků dále uvedla, že v 50. letech minulého století se vycházelo z 3,7 milionu padlých německých vojáků, kdežto dnešní bádání prý naznačují, že počet padlých bude asi 5 milionů, což by se mělo promítnout také ve vyšším počtu padlých československých Němců (207 tisíc podle Rozumět dějinám, zatímco 190 až 199 tisíc podle Škorpila) a současně že německý odhad počtu čs. Němců v NDR v roce 1950 byl 914 tisíc, kdežto dnes již dostupná statistická data udávají jen 612 tisíc. Zahrneme-li i oněch 91 tisíc přenárodnělých osob podle Rozumět dějinám do odhadu ztrát německých historiků, zjistíme, že se počet obětí a nezvěstných z řad Sudetoněmců zvýší o dalších 203 tisíc, tedy na celkových, použijeme-li údaj Spolkového statistického archivu, na 444 tisíc. Jenže u tak vysokého počtu obětí vyvstává i otázka, kde hledat jejich ostatky, velká pohřebiště by se zachovala ve svědectvích alespoň několika mála svědků.

Jedna z nejznámějších fotografií vyhnání: starci, ženy, děti, s kabáty a zavazadly pomalovanými hákovými kříži, vydáni na milost a nemilost holubičímu národu

K dobrovolným odchodům do třetích zemí a ke změně identity, které dále zdůrazňují čeští historici, chybí jakýkoliv odhad. Proti nim hovoří fakt, že zajatí vojáci a Němci vyhnaní do americké okupační zóny byli Američany ihned identifikováni a místopřísežně vyslechnuti, což jim v podstatě pozdější změnu identity znemožnilo. Dalším argumentem proti takovému tvrzení byla rozšířená představa vyhnaných, že se později opět dostanou ke svému majetku v ČSR. A také, kdo by prchal do daleké ciziny bez rodiny nebo jen s její částí, aby se s blízkými pravděpodobně již nikdy neshledal? V Rozumět dějinám se také tvrdí, že nespecifikovaný počet sudetských utečenců se z praktických důvodů vydával za říšské, z východu vyhnané nebo uprchlé Němce. To je ale naprostý nesmysl, tímto postupem nemohli sudetští Němci nic získat. Pro odlišné německé pojetí vlasti jako malého území je nereálné předpokládat, že by se čs. Němec své vlasti vůbec někdy vzdal, třeba tím, že by ji zapřel. I jinak to nebylo proveditelné, protože původ každého Němce prozradí jeho dialekt, nebo, mluví-li zcela spisovně, oblastní akcent či spisovné výrazivo charakteristické pro danou oblast, jinde nepoužívané. Němci se v tom velmi dobře orientují. A ČSR byla jedním z největších semenišť německých dialektů v Evropě. Jedná se o hrubou neznalost českých historiků, nebo o zlovolnou lež oficiální české historiografie.

Zkoumejme i nevyřčenou hypothesu, že část československých Němců mohla být odvlečena do pracovních táborů v SSSR. V době obsazování českých zemí byl již nedostatek pracovních sil v GULAGu vzniklý zařazením vězňů do Rudé armády saturován odvlečeným maďarským, rusínským, slovenským civilním obyvatelstvem, Němci z Maďarska a z východních území říše. Nelze dost dobře předpokládat, že by Rusové na práce do SSSR odvlékali po válce sudetské Němce, převážně starce a ženy, když měli k disposici německé válečné zajatce. Počet civilních osob z řad Sudetoněmců zabitých následkem vojenských operací do konce války je vyčíslen společně s dalšími čs. občany ve válečných ztrátách ČSR, přičemž celkový počet takových osob je o dva řády nižší než jakýkoliv německý odhad.

Do výše uvedených počtů nejsou zahrnuti Němci, kteří se přistěhovali mezi roky 1938–1945 z oblastí mimo původní ČSR (asi 150 tisíc), a uprchlíci německé národnosti, kteří opustili své domovy na východě. Podle čs. údajů z roku 1953 bylo jen německých uprchlíků na území ČSR bezprostředně po konci války asi 600 tisíc. Jiné zdroje, například Rozumět dějinám, udávají počty vyšší, např. asi 1 000 000 uprchlíků ze Slezska a další statisíce z celé východní části Německé říše. Kolik jich bylo Čechy usmrceno, není známo, k tomu neexistuje ani přibližný odhad.

Češi taktéž mučili a zabíjeli zajaté německé vojáky před jejich předáním spojencům. Kolik jich pobili, známo není, neexistuje ani jediný odhad. Z tehdejších panujících protiněmeckých nálad a z toho, že vojáci byli zjevnými nositeli německé moci, plyne, že jich bylo zabito zřejmě hodně. Později jich přes 40 tisíc přidělila Rudá armáda Československu na práci. U této skupiny činily ztráty na životě v roce 1945 asi 20 %, v dalších letech 2 až 5 %.

Součástí úsilí o národní stát byla i likvidace maďarské menšiny, čítající přibližně půl milionu obyvatel převážně z jižního pohraničí Slovenska. Beneš a jeho politické okolí předpokládali, že vůči nim uplatní podobný postup jako vůči čs. Němcům. Sovětský souhlas Beneš měl již z prosince 1943 z návštěvy Moskvy. Beneš si chtěl usnadnit situaci také výměnou Maďarů ze Slovenska za Slováky z Maďarska. KSČ si vymohla na londýnské exilové vládě tři principy zacházení se slovenskými Maďary: (1) potrestání všech osob maďarské menšiny, které se provinily proti republice, (2) všichni antifašisté z maďarské menšiny, kteří bojovali proti hitlerismu, mají automaticky nárok na čs. státní občanství, (3) ostatní budou moci optovat pro ČSR, nebo se vystěhovat, přičemž o každém případu rozhodne vláda. Západní velmoci se k vyhánění maďarské menšiny postavily záporně. Rusové začali od 22. 12. 1944 hovořit o rodícím se novém demokratickém Maďarsku, což pro ČSR signalisovalo komplikace. Dne 12. 4. 1945 byli rozhodnutím předsednictva Slovenské národní rady (SNR) ze státních a veřejných služeb okamžitě propuštěni všichni zaměstnanci maďarské národnosti. Tento krátkozraký krok vyvolal obrovské obtíže státní správy v oblastech obývaných Maďary, nebylo, kdo by prosazoval zájmy státu. 18. 5. 1945 zakázala SNR členství Maďarů ve všech politických stranách včetně komunistické. Komunistům totiž vadili, protože Maďaři je zcela správně obviňovali z nacionalismu neslučitelného s komunistickou doktrínou. Českoslovenští Maďaři byli dekretem presidenta republiky z 2. 8. 1945 zbaveni čs. občanství.

V první etapě vyhnání měli ze Slovenska odejít všichni Maďaři, kteří se po listopadu 1938 na území odstoupené Maďarsku přistěhovali, a kteří se menší měrou provinili proti státu. V rámci tohoto odsunu bylo vypuzeno za hranice asi 32 tisíc lidí. V druhé etapě se mělo uskutečnit hromadné vystěhování maďarské menšiny ze Slovenska a repatriace Slováků z Maďarska. Zde se vyskytly komplikace, protože maďarská vláda začala okamžitě protestovat u vítězných mocností, odsoudila vyhánění a výměnu obyvatel jako opatření nelidská a nedemokratická. Početné skupiny Slováků v Maďarsku navíc odmítaly v četných memorandech repatriaci. Rozsáhlejší výměna obyvatel mohla být uskutečněna jedině v dohodě s Budapeští a schválit by ji musely velmoci. I v srpnu 1946 na pařížské mírové konferenci byli zástupci britské a americké vlády ostře proti vyhánění Maďarů ze Slovenska. Britové navrhovali výměnu obyvatelstva mezi oběma státy systémem kus za kus. Cesta k řešení na mezinárodním foru byla pro ČSR uzavřena. Vláda tedy nasadila lákadlo reslovakisace, do níž se přihlásilo téměř 411 tisíc slovenských Maďarů, většinou ze strachu před odsunem a vyvlastněním. Ústřední reslovakizační komise uznala 200 tisíc žádostí za oprávněné. Reslovakisací se Maďaři zbavili hrozby zabavení majetku. Většina čs. politiků a úředníků si uvědomovala, že jde vlastně o podvod.

Až v dubnu 1947 byla repatriována první skupina, na Slovensko přišlo 18 tisíc nemajetných Slováků z Maďarska. Později jich recipročně, výměnou za Maďary systémem kus za kus, přibylo celkem 73 273. Slováci z Maďarska odcházeli dobrovolně, Maďaři ze Slovenska byli vystěhováváni násilím, a tímto způsobem jich bylo vyhnáno o cca 15 tisíc více než repatriovaných Slováků. Většina Slováků raději v Maďarsku zůstala. Souvislost s vyháněním slovenských Maďarů má i odsun Podunajských Švábů z Maďarska, kteří byli vyhnáni z ekonomických důvodů, protože po válce se vracelo ze ztracených maďarských území na 300 tisíc Maďarů-uprchlíků a k tomu hrozil příchod dalších z ČSR. (Hned při obsazování maďarského území Rudou armádou byly sovětským velením expedovány do GULAGu osoby, jejichž příjmení bylo nebo připomínalo německé, bez ohledu na národnost.) Na základě křehkého politického konsensu vznikla mezi vládnoucími maďarskými politickými stranami dohoda o vystěhování asi 200–250 tisíc maďarských Němců, hlavně aktivních nacistů a jejich rodin. Sovětský zástupce ve spojenecké kontrolní komisi chtěl, aby Němci byli vystěhováni v dvojnásobném počtu, aby na jejich místo mohli přijít Maďaři ze Slovenska. Maďarská vláda byla přinucena lavírovat. Nakonec se jí zdařilo si ostatní maďarské Němce ponechat. Vystěhováno bylo přes 135 tisíc Podunajských Švábů do americké okupační zóny v Německu, 60 až 70 tisíc jich bylo odvlečeno do GULAGu z celkových asi 800 tisíc. Jejich ztotožnění s maďarským státem bylo takové, že odjíždějíce vlaky do Německa, pěli mnohdy na rozloučenou maďarskou státní hymnu.

Vnitřní vyhánění, přesídlení do českých zemí, zejména do pohraničí, začalo 25. 10. 1945 a to jen u mužů. Mnozí postižení utíkali, vzpírali se, čs. policie proto přepadávala a odvlékala muže v noci. Maďarsko opět bilo na poplach a žádalo demokratickou světovou veřejnost o pomoc. Čs. ministerstvo zahraničí si na ministerstvu vnitra vynutilo přerušení deportací, takže se do českých zemí touto cestou dostalo jen na 9600 maďarských mužů, z nichž dvě třetiny se ještě před koncem roku vrátily domů. Pak přišlo nařízení, že mají být napříště přesídlováni i s rodinami. Druhá fase přesidlovaní v rámci státu nastala v červenci 1946 a trvala až do února 1947. Přes mezinárodní protesty zaplnila ČSR svými Maďary pohraničí po Němcích. Dělo se tak podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti (č. 88/1945 Sb.), možnost odvolání proti rozhodnutí úřadů neexistovala. Oficiálně se to vydávalo pod tlakem zahraničního veřejného mínění za dobrovolné činy. V některých oblastech, jako v Ústí n. L., strčili Maďary rovnou do kárných táborů. Ušetřeny nebyly ani osoby, které se přihlásily k reslovakisaci, a antifašisté. Transportovali je do nových bydlišť v dobytčích vagónech. Do jejich opuštěných slovenských bydlišť a statků se nastěhovali Slováci jako tzv. důvěrníci. Přesunuto do Čech bylo 44 129 osob, z nichž jen 2514 později prohlásilo, že odešlo ze Slovenska dobrovolně.

Útěky z českého pohraničí zpět domů na Slovensko se množily, výzvy slovenským úřadům k jejich navrácení byly neúspěšné kvůli nedostatečné slovenské organisaci. Dne 30. 9. 1948 vydala (již komunistická) čs. vláda nařízení, podle kterého budou osoby maďarské národnosti, které konaly pracovní povinnost v českých zemích, uvolněny z pracovního poměru k 1. 5. 1949. Na Slovensko se pak vrátilo 24 060 osob. V říjnu 1948 ČSR vrátila čs. občanství osobám maďarské národnosti, které byly čs. občany k 1. 11. 1938, v listopadu se vyňala maďarská půda z konfiskace. Půl milionu osob bylo tedy zcela zbytečně diskriminováno. Kolik čs. Maďarů následkem takového zacházení zahynulo, není známo.

Námitky, že Němci v okamžiku vyhánění již nebyli československými státními příslušníky, protože se v letech 1938 a 1939 v českých zemích stali bez vlastního přičinění německými občany, neobstojí. S Němci ze Slovenska, kteří se německými státními příslušníky nikdy nestali, se nezacházelo jinak. Následující úvahy se týkají i čs. Maďarů. Žádné opatření učiněné po Mnichovu, vídeňské arbitráže, včetně německo-československé smlouvy o otázkách státní příslušnosti apod., neuznal československý právní řád pro sebe za závazné – tedy všichni, kdo byli československými státními příslušníky 29. 9. 1938, byli jimi i se svými dětmi do 3. 8. 1945. Všechny poválečné akty proti Němcům a Maďarům do 3. 8. 1945 byly tedy prachsprostým porušením smlouvy o ochraně menšin a stále ještě platné ústavy z roku 1920. Na základě dekretu presidenta republiky bylo v ten den Němcům a Maďarům odňato čs. občanství; staly se z nich osoby bez státní příslušnosti. Přitom stále platný právní řád předválečné doby zákonodárné akty v podobě ústavních dekretů nebo dekretů presidenta republiky neznal.

Stránka časopisu cca z r. 1948: Čistíme republiku. Že by přece jen ethnická čistka? Ale ne, jen spravedlivá odplata…

Odnětí státního občanství na základě příslušnosti k určité národnosti je flagrantním porušením smlouvy o ochraně menšin. Jejich vysídlení je přímo zločin. Otázka, zda systém ochrany menšin vázaný na existenci Společnosti národů zanikl v důsledku jejího rozpuštění v dubnu 1946 anebo později, není v theorii ani praxi vyřešena. Neexistuje však důvod pochybovat o tom, že v hlavním období vyhánění Němců z ČSR ještě platil. Navíc v okamžiku, kdy nabyly platnosti stanovy Organisace spojených národů, tj. 24. 10. 1945, bylo Československo vázáno jejich ustanoveními, která bezpodmínečně zakazovala jakoukoli diskriminaci podle rasy a jazyka, a to jak státních příslušníků, tak těch, kteří jimi nebyli. I poté byla v Praze vydávána zákonná ustanovení, která byla s tímto zákazem v ostrém rozporu. Každý transfer Němců a Maďarů za hranice nebo později v rámci státu se tedy příčil stanovám OSN. ČSR (dnes ČR) se ani teoreticky nemůže dovolávat toho, že zákaz diskriminace ve stanovách na základě článku 107 nemusel být brán v potaz v případě, který připouští výjimečná ustanovení pro akce vztahující se k nepřátelskému státu. Němce a Maďary, které ČSR vysídlovala, v žádném případě nepovažovala za státní příslušníky nepřátelských států, když považovala za nutné je zbavit čs. občanství. Tím, že aktivní i pasivní volební právo v roce 1946 přiznala jen Čechům, Slovákům a příslušníkům jiných slovanských národů, zcela diskriminovala čs. občany, kteří se při sčítání lidu roku 1930 přihlásili k židovské národnosti, vojáky německé národnosti z čs. vojenských složek ve Velké Británii, stejně jako anglické ženy českých vojáků, o čs. Němcích a Maďarech nemluvě.

Pokoušet se vylíčit vyhnání neslovanských menšin z ČSR jako akt slučitelný s mezinárodním právem tedy nelze. Že vyhnání bylo genocidou, je také nade vší pochybnost – české počínání se shoduje jak s definicí genocidy OSN z 9. 12. 1948, tak s definicí například ve francouzském trestním zákoníku: Genocida je realisace odsouhlaseného plánu, který směřuje k částečnému nebo plnému vyhlazení národní, etnické, rasové, náboženské skupiny nebo skupiny stanovené podle nějakého jiného svévolného kriteria.

Dalšími skupinami, které byly v rámci státu nuceně přesídleny, byli jihomoravští Chorvati (též jihomoravští Charváti) a Cikáni z východního Slovenska. Chorvati za trest, že se za války většinou přihlásili k němectví, na severní a střední Moravu, Cikáni do Sudet kvůli tomu, že v pohraničí chyběly pracovní síly. První deportace Chorvatů proběhly v letech 1946–47. Byly jim zkonfiskovány statky a pobytem přikázáni do okresů Olomouc a Vyškov. Nevyhnaný zbytek byl sestěhován do tří vesnic v mikulovském okresu. V polovině roku 1948 přišla řada i na ně. Alespoň už měli možnost směny nemovitého majetku za majetek v místě přesídlení. Byli ale rozptýleni do 118 obcí. Zásah do jejich života to byl značný – ve svých původních domovech na jižní Moravě pěstovali kukuřici a vinnou révu, v novém bydlišti byli konfrontováni se zcela jinými, podstatně drsnějšími klimatickými podmínkami.

Hlučíňanům hrozilo až do začátku 50. let vysídlení do vnitrozemí. Starousedlíci z jihočeského Vitorazska (Nové Hrady, České Velenice), které historicky českým zemím nepatřilo a stalo se součástí státu až po první světové válce, dokonce sami začali resignovaně požadovat své vysídlení do nitra státu, k němuž došlo až v polovině 50. let.

Genocida českých Cikánů byla téměř dokonalá – přežilo ji jen několik desítek rodin, kolem pěti set lidí. Nedostatek pracovních sil podnítil úřady k nucenému přestěhovávání východoslovenských Cikánů do českého pohraničí (někteří byli získáni na základě dobrovolnosti). Sledovala se tím také jejich větší integrace do pracovního procesu a do společnosti. Dovedeno do důsledků: dnešní vysoký počet Cikánů v ČR je přímý následek vyhnání sudetských Němců.

Klíčovou osobou poválečného vyhánění byl Edvard Beneš. Jako president se snažil z utilitaristických důvodů plnit požadavky českého národa. Tím se vmanévroval do pozice zločince od psacího stolu (Schreibtischtäter) typu Adolfa Eichmanna, Slobodana Miloševiće a Radovana Karađiće. Osobně nikoho nezabil, ale svým jednáním zabíjení, mučení a nelidské zacházení umožnil a podpořil. Mohl se do věci vložit a rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy vyhánění značně přiostřoval a svými podpisy (dekretů prezidenta republiky) legalisoval bezpráví. Učinit tak o půl století později, byl by postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny, jako je onen v Haagu, včetně ministrů obrany, vnitra a vůdčích politiků všech tehdejších českých politických stran bez rozdílu. Česko mu ale, celému světu navzdory, staví pomníky.

Prameny: [Arburg], [Berton], [Berwid-Buquoy], [Brandes, 1999], [Brandes, 2003], [Brandes, 2005], [Brügel, 1974], [Courtois], [Chocholatý-Gröger, 2005], [Churaň], [Intolerance], [Jaksch-Kolarz], [Janusz], [Kalvoda], [Kaplan], [Klimek, 2003-2], [Král, 1964], [Král, 1972], [Křen], [Kučera J., 1994], [Kučera J., 2005], [Kudrna, 2010], [Kural, 2008], [Lendvai], [Neander], [Prečan], [Staněk], [Staněk-Arburg], [Stark], [Škorpil], [Turnwald], [Vondrová], [Wilhelm]